close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

VÍTEJTE NA MÉM BLOGU SPISOVATELSTVÍ AMATÉRA.
PRO INFORMACE OČ SE JEDNÁ ZAJDĚTE PROSÍM DO PROFILU.

Prvotina I.

23. února 2016 v 3:10 | Introvert čili já
Zde si můžete přečíst to, proč jsem tento blog zakládal. Jak píši v profilu, chtěl jsem jen zkusit jaké to je napsat knihu.
Jaký je název? To zatím nevím.
O čem to bude? To zkuste vymyslet vy, ale nechte si to pro sebe, já to pořád totiž vymýšlím.
Mám zkušenosti spisovatele? Absolutně žádné. Vymýšlím to za pochodu.
Je to jen koncept, plný chyb, nepřesností a gramatických chyb, možná i trošku zamotané.
Svůj názor můžete vyjádřit v komentáři. Děkuji, jestli jste si přečetli alespoň první stránku.




Kapitola první: Kdo jsem?
Je to už 10 let co se to stalo. Pamatuji si to období jako by to bylo právě teď. Byla noc, ležel jsem na své pohovce a sledoval v televizi pořad o tom, jak lidstvo neustále postupuje v před, každý okamžik nová technologie, nové lékařské postupy, nové objevy. Byl jsem unavený po dlouhém dni v práci. Pracoval jsem jako prodejce v jednom obchůdku s elektronikou. Měl jsem bezstarostný život, platil jsem své účty, staral jsem se o svůj dům, co mi má matka zanechala. Jediný můj cíl, můj sen bylo naspořit si dostatek peněz a užívat si bezstarostný život. Myslím, že jsem si ho zasloužil. K lidem jsem byl vstřícný a hodný, i když si to nezasloužili, vždy jsem plnil své povinnosti a nepřestal jsem snít o tom, jak poznám tu jednu dokonalou ženu a strávím s ní svůj život. Věděl jsem, že to se jen tak nestane. Byl jsem uzavřený, nevyjadřoval jsem žádné emoce, nechodil ven a ani jsem se neúčastnil žádných sešlostí, kde bych onu osudovou lásku potkal. Měl jsem problém navazovat jakékoliv kontakty, a proto mi bylo jasné, že ta pohovka je pro mě jediné místo, kde na to vše nebudu muset myslet, dokud nenastane nový den, nový den v práci, ach bože, jak já tu práci nesnášel, každý den přišly desítky zákazníků, kteří neustále vyžadovali mou pozornost. Každý den jsem byl nucen pozorovat, jak lidé bezúčelně brouzdali po obchodu a vyhledávali věc, která by jim bez jakýchkoliv námitek sloužila do konce jejího života. Jsou to jen zařízení, proč by na nich mělo někomu záležet, byly přeci navrženy a vyrobeny jen pro jednu jedinou činnost a to uspokojit člověka, učinit jeho život snazší nebo barevnější. Já to viděl jinak. Nechci říct, že by tyto zařízení měli svou duši, ale z nějakého mě nepochopitelného důvodu, mi připadali jako lidi, každý z nich měl svůj účel, každý z nich dělal něco jiného, jeden přístroj dělal kávu, další zas pomáhal při vaření, další přehrával vaši oblíbenou hudbu, no prostě dlouhý zástup pomocníků. Dokonce mi připadali jako otroci se smlouvou na vykonávání jedné a té samé činnosti do konce života, dokud nepadly a neumřeli. Byl jsem přesvědčen, že i stroje mají svou duši. Trochu mi to komplikovalo život. Odmítal jsem vyhodit jakýkoliv přístroj, i když dokončil svůj životní cyklus. Můj dům se stal domovem důchodců pro přístroje co, již splnili svou úlohu v tomto světě a já byl jejich spřízněnou duší, co se o ně starala. Psal se rok 2051, rok nových možností, rok kdy se lidstvo povzneslo a přinášelo velkorysé objevy, co zlepšovali život. Reklamní letáky, které honosně vyprávěly o cestách do vesmíru, a dokazovali, že naše planeta není jediným místem, kde by lidstvo končilo svou existenci. Téměř na každém rohu byly k vidění reklamní tabule s poselstvím, že lidstvo zažívá novou éru. Nevěnoval jsem tomu pozornost, já již ztratil veškerý zájem o jakýkoliv postup, technologii nebo nové vědomosti. Veškerou touhu po vědění jsem ztratil v deseti letech. Můj otec zemřel. Zanechalo mě to chladným a ten den jsem si uvědomil, že jsem možná jiný, že postrádám schopnost projevit jakékoliv emoce a ve strachu, že bych mohl nějaké emoce projevit, jsem se na dobro uzavřel do sebe. Začal jsem nenávidět, každého bez jakéhokoliv důvodu, každého komu by na mě byť jen trochu záleželo, jsem ihned odehnal a jediný kdo mi zůstal na blízku, jediný kdo mi věřil a podporoval mě, byla má matka. V době kdy jsem dostudoval a našel si tuto bezvýznamnou práci, mě opustil i ten poslední člověk na kterém mi záleželo, má matka. Zůstal jsem sám, jen já, má práce, můj prokletý dům plný smrti a sen, který mi dával naději, důvod abych každý den v týdnu vstal a doufal, že jednoho dne mě potká alespoň trochu štěstí.

"Budoucnost? Ta už je dávno tady. Společnost Atlas uskutečnila další krok v historii lidstva. Je to již rok od doby, kdy byla na měsíci naší planetky vybudována první základna. Naším úkolem je expanze do vesmíru a nalezení odpovědí na otázky, o jakých si naši předkové mohli jen nechat zdát. Budoucnost je již tady!" … Musel jsem zas na chvíli přimhouřit oči. Jo to je Ronald Petersen, generální ředitel a zakladatel společnosti Atlas. Je mu čtyřiačtyřicet let a vlastní multi-miliardovou společnost. Kdo by to byl řekl, že se průzkum vesmíru vyvine v závod o nalézání asteroidů a budování masivních důlních základen. Vládní vesmírný úřad jedné z nejmocnějších zemí nemá ani na let na měsíc a společnost Atlas už buduje kolonii na měsíci. Vesmír mě vždy fascinoval. Každé léto, když byli letní prázdniny, jsem vysedával na verandě, pozoroval noční oblohu a představoval si, co všechno nás v té nekonečné temnotě asi čeká. Miliardy a miliardy hvězd, některé menší a některé větší než naše Slunce. Pamatuji si, že jsem četl článek, ve kterém jistý astrolog popisoval hvězdu, která je tak obrovská, že kolem ní obíhá hned stovka planet. Planety tak obrovské, že vedle nich je naše vzácná planetka jen bezvýznamná kulička. Planety takové, že kolem nich obíhá hned několik měsíců. Neskutečné. Doba, kdy jsem takto vysedával na verandě a fantazíroval o vesmíru, mi schází. Má myšlenka, zdali tam někde ve vesmíru opravdu existuje další planeta, na které se zrodila inteligentní forma života, mě děsila. Na druhou stranu, má druhá myšlenka, zdali je naše planeta, nějak výjimečná a že lidstvo je unikátní formou inteligentního života a že jsme ve vesmíru opravdu sami, mě děsila o trochu více. Koukám na hodiny nad televizí a zjišťuji, že je již půl hodiny po půlnoci. Je na čase jít spát, čeká mě další den v práci s mými bezduchými plechovými přáteli. Musím si tohle sezení a přemýšlení někdy opět zopakovat, chybí mi to.

"Hej, hej, hej, ospalče, je na čase stávat! Dej si pár kliků a leh sedů k cestě ke zdravému životu!" Ach! Sedm hodin. Je na čase, abych začal chodit spát dříve a nevylehával u televize celou noc. Ach jo, dobře vím, že příště si budu říkat to samé. Možná je na čase, abych budík přenastavil na klasické trýznivé zvonění. Zdravý život s kliky a leh sedy hned ráno? O tom dost pochybuji. Klasické pracovní ráno. Vypotácím se z postele a dojdu si na záchod. Vždycky mám s sebou svůj telefon, takže místo pár minut, tam strávím daleko déle. Doby kdy si lidé v tuto chvíli vzali papírové noviny, jsou pryč. Stromy jsou chráněné a jediný způsob jak si otevřít noviny je přes mobil. Musím uznat, že mi můj starý mobil schází. V dnešní době se už nosí jen PGD. Personal guide device, je zařízení připnuté na předloktí ruky. Je to chytrá věcička, nemusíte sebou nosit telefon v kalhotách a máte ho stále na ruce. Najdu na něm cokoliv, od ranních novin až po informace o mém stavu. Je to sice užitečná věc, ale že mám v těle lehce zvýšené množství cholesterolu, vědět nemusím. Zase si svou snídani nevychutnám! Schází mi můj starý dobrý telefon. Normálně si lidé v Českém spojeném království dávají ke snídani míchaná vajíčka s tradičním českým chlebem nebo prostě jen chléb s nutričně upraveným máslem. Já byl však vždy zastánce americké kultury z let dvacátého století, o kterém jsem párkrát četl, a proto mám stále v oblibě opečenou slaninu a míchaná vejce. No není to zrovna tradiční americká snídaně, protože chybí dávka ranního cukru, ale já cukr tolik rád nemám. Slanina už také není, co bývala, ale pracuji s tím, co mám. Vaření mě baví, nejsem člověk, co by vařil vždy tak jak se má, ale naopak rád experimentuji, nicméně u snídaně se držím zarytých pravidel. Moje kuchyně je prostá, klasická lednice hodna této doby, elektrický sporák, elektrická trouba, elektrický kávovar a samozřejmě jídelní atomizátor, který je součástí téměř každé kuchyně po celém světě. Dobrá věc, jen do ní dáte potřebné suroviny a vytvoří vám to plnohodnotné nutričně bohaté jídlo, aniž byste věděli jak je to možné. Já upřednostňuji klasický způsob vaření. Pánev, olej, na to hodím pár plátků nutričně laděné slaniny a za chvíli můžu jíst. Dnes mám dobrou náladu, je pátek a tudíž nadchází víkend. Pro normální lidi dva dny nepřetržitých radovánek, výletů a romantických večeří nebo užívání si se svým potomkem, kdežto pro mě jsou to dva dny lenosti, vylehávání před televizí, litování sebe sama a přemýšlením o věcech, které se nikdy pravděpodobně ani nestanou. Lidstvo se rychle rozrůstá a vlády po celé Zemi ustanovili zákon o omezení porodnosti. Je nutné, aby se lidstvo nerozrůstalo příliš rychle a nebylo by možné sesynchronizovat potravinářský průmysl s příbytkem obyvatelstva, alespoň tak to psali v Mezinárodních novinách Evropy. V Evropě nyní žije tři miliardy lidí, což není tolik jako v Unitární Americe, Euro-Asijské dynastii nebo Islámském království africkém. Sedm hodin a tři čtvrtě, je na čase vyrazit do práce.

Do práce se tolik netěším, ale těším se, až uvidím ji, Danielu. To je má kolegyně. Stará se o prodej zboží, zatímco já se potácím po prodejně a vysvětluji zákazníkům co a proč si koupit. Jako by na tom záleželo, vše vyrábí jedna a ta samá korporace, všechny jejich produkty jsou odvozeny cenou, podobně jako tomu bylo dřív. Kávovar vaří kávu a atomizátor atomizuje, co je na tom těžkého. Všechny produkty se liší jen cenou. Nízká cena pro chudší vrstvy, středně drahé pro střední vrstvu a drahé luxusní zboží pro vysoko příjmovou vrstvu zákazníků. Vlastně se liší jen deignem a pár součástkami, to je vše. Jsem vlastně postradatelný článek, ale korporace naléhají v osobní přístup k zákazníkům jakékoliv příjmové skupiny, takže je vlastně jasné pro koho je jaký produkt určený, ale přesto tam musím být, abych to mohl sdělit. Je to vlastně zbytečná práce, ale jsem rád, že vůbec nějakou práci mám. Daniela je láska mého srdce, jediný důvod proč se do své zbytečné práce vlastně těším. Má krásnou nahnědlou pleť, široký úsměv a velmi pohlednou postavu. Ano! Typický prodejce, ale je velmi laskavá, hodná a já jen ten podivín, co na ní nenápadně zírá. Pak je tu prezentátor číslo dvě, Dominik. Velký, štíhlý svalovec co neustále běhá kolem Daniely jako kamzík a neustále ji oslňuje. No musím si přiznat, že prezentátor produktů číslo dvě, jsem tu vlastně já. Některé věci se nezměnily, byl bych schopen jí dát vše, co mám, obětovat za ni život, ale stejně tu bude ten další, co jí dostane, protože já jsem neschopný jakékoliv interakce se ženou, o které sním každý večer. Sakra!

Za deset minut osm. V osm se musím hlásit ve svém zaměstnání. Bydlím v menším městě, nedaleko hlavního města Prahy. Do práce to mám zhruba 5 minut autem. Ano, auta, na těch je vidět pokrok technologie ihned co se na ně podíváte. Stejně jako elekroniku nebo výrobní stroje i auta vyrábí stejná korporace, Evropský svaz výroby. Stejně jako elektronika, i auta jsou rozdělena dle platové třídy. Já spadám do té střední jako každý pracující člověk. Vlastním automobil X-22, tradiční výbava, elektro pohon třetí generace, nulové emise, no prostě klasické vozidlo dnešní doby. Dle evropských směrnic je řídit vozidlo manuálně zbytečné rizikové, tak je vozidlo řízeno automaticky, přes centrálu. O technologie se tolik nezajímám, ale patrně za řízení může jedna z těch obrovských družic na orbitě. Důležité je, že zadám cíl cesty a auto automaticky vyrazí a doveze mě na místo určení. Pamatuji si, kdy auta měla pro lidi jakousi osobnost a způsobovala jim jistou radost z jízdy. Benzín? Nebo snad nafta? To jsou dneska již zakázaná paliva, jelikož způsobovala znečištění, poruchy a řidiči byli často neukáznění a nedodržovali předpisy. Ale není to tak dávno, stačí jen pár let a svět je hned jiný. Dnes je pomalu vše na elektřinu, jelikož je to velmi levná surovina, díky vynálezu, myslím, pana Alexe Adkinse od našich britských bratrů z tehdejší Anglie a jeho obloukového reaktoru. Pan Adkins je již po smrti, ale jeho vynález je alfou a omegou dnešního světa. Jen pět minut a den začíná!

Neměl bych zapomenout zamknout dům, jako minule. V minulosti u sebe lidé měli klíče, někdo jich měl jen pár a někdo zase tolik, že ani nevěděl co, který odmyká. Skoro jako by to vypovídalo o jejich povaze, člověk co má jen klíč od domu, vozu a od skřínky ve své práci, jako by měl nudný život, jako já nebo naopak život radostný, ale věděl kam, co patří a nepotřeboval hromady věcí, které ke svému životu nepotřebuje nebo je jen velmi spořádaný. Kdežto člověk s kolečkem plným klíčů byl buď nepořádný, bohatý nebo jen neměl vše srovnané jako člověk jen se třemi klíči. Je to hloupost, spíš to o lidech nevypovídalo vůbec nic nebo jen to, že měli hodně zámků. Dneska už klíče nejsou. Existují jen osobní terminály na kartu. Karta v sobě obsahuje čip s vaším DNA kódem a otvírá vám dveře všude kde je vaše DNA vítána anebo naopak je zamyká. Karta mimo to, že vás vpustí do pohodlí domova, slouží i k placení. Je to chytré a prakticky nezneužitelné pokud jí ztratíte. Jednou se mi to stalo, že mou kartu někdo našel a ihned jí chtěl využít. Samozřejmě díky zakódování karty a mé DNA nevybral žádné kredity a policie ho během pěti minut nalezla a kartu mi vrátila. Byl to hlupák, buďto žil celou dobu kdesi v jeskyni a nevěděl o tom, že zneužití osobní karty je nemožné nebo se chtěl nechat zavřít dobrovolně. Kdo by to, ale dělal? Kriminalita je dnes již téměř nulová. Na každém rohu je monitorovací zařízení, policejní hlídky v každém bloku měst. Policie získala rozšířené kompetence od dopadení až po převzetí do vazby je úkol policie. Jaká pak spravedlnost? Soud? Důkazy je možné si opatřit během malé chvilky a autem také neutečete, vše řídí centrála a jakmile policie vydá zatykač, vaše auto se odstaví a uvězní vás dokud nepřijede hlídka. I vaše osobní karta přestane fungovat. Vězení je už jen jedno. V roce 2021 nastal problém s počtem vězňů a sešli se vládci Země na světovém summitu, aby to vyřešili. Muselo být vybráno místo, které je jen pustinou, obtížně dostupné a málo obydlené. Austrálie? Ano, myslím, že takhle se to místo jmenovalo. Dnes známé jako MNZ, tedy Mezinárodní nápravné zařízení. Nezní to tak hrozivě, ale dle některých lidí to není takové, jak to ukazují ve zprávách. Média jsou zkorumpovaná, plná reklam a lživých informací, které v nás mají budit dojem bezpečí a že jediný náš úděl je pracovat a kupovat si produkty našich živitelů. Vlády to nepřiznají, ale jsou to právě ty obrovské korporace, co vládnou světu. No, MNZ je prostě pracovní tábor. Že by odtud pocházeli mí plechoví přátelé? Téměř šest miliónů kilometrů čtverečních nejrůznějších zařízení, obehnané ocelovými zdmi a hlídkovými věžemi. Životní podmínky jako v těch nejhorších slumech chudinských čtvrtí v Euro-asijské dynastii. Každý dnes ví, že porušením zákonů dostanete jednosměrný lístek přímo do MNZ, tak proč to proboha udělal? Nechápu to. Jakémukoliv problému, který by byl jen lehce cítit průšvihem a potyčkou s policií se vyhýbám kilometrovým obloukem. Můj život je sice nudný a opovržení hodný, ale peklo si z něho rozhodně udělat nechci.

"Skenuji DNA, vyčkejte prosím … Ověřeno. Odhlášení uživatele Krass Martin. Přeji vám úspěšný den." Děkuji ti dome. Tvé přání je mi rozkazem. Krásný letní den. Vypadá to, že dnes bude opět teplo. Na obloze ani mráček, jen pronikavá červená a modrá světla letadel. Měsíc je vidět celý. Večer se na něj podívám, třeba uvidím světla nové základny Atlasu. A ano, málem jsem zapomněl, kromě měsíce vidím taky tu ohavnost, družici, kterou využívá centrála na řízení našich vozů a sledování lidí. Ona to asi nebude přímo družice. Že by stanice? Nevím a je mi to jedno, jen se dívejte, já jsem už zvykl.

"Skenuji DNA, vyčkejte prosím … Ověřeno. Přihlášení uživatele Krass Martin. Přeji vám příjemnou jízdu." Děkuji ti auto. Člověk by si myslel, že celá tahle úvodní věta při každém použití osobní karty lidi omrzí a trochu to zkrátí. Jasně, že příjemnou cestu, přeci byste mi nepřáli nepříjemnou cestu. Byla mi přidělena červená X dvacet dvojka. Kdo toto auto navrhoval? Skoro jako by to byl nějaký počítač. Žádné zajímavé křivky ani jiné designové křivky. Žádný sportovně laděný výfuk, žádné průduchy na kapotě ani zvuk motoru ať už jízlivý nebo burácející zvuk osmiválce. Byl to osmiválec? Jednou mi o tom kdosi na úřadě kontroly vyprávěl. Chtěl bych to někdy zažít, ale nezažiji, protože paliva jsou pro nás normální lidi zakázána. Auto je oblé, vypadá jak geneticky upravené vejce, vše přesně souměrné, blýskavé a nudné. Žádné křídlo ani přední nárazník s aerodynamickými tvary. Nic. Jen vajíčko s předními a zadními světlomety, pěti okny a malým terminálem u předních dveří pro sken DNA. Interiér není o nic lepší. Bílá palubní deska, bez volantu, jen s displejem, na kterém jsem si mohl přečíst noviny, zjistit jakou mám váhu, poruchy na autě nebo mapu s mou destinací. Bílé ergonomické sedačky pro pět lidí včetně řidiče. Bílý interiér je v každé X dvacet dvojce. No ano bílá se k červené opravdu hodí, že jo a také k modré, zelené nebo jak někteří mají ve zvyku říkat, sluníčkově žluté. Černé auto nedostanete, to je barva policie. Asi má vyvolávat strach v lidech, když uvidíte černé auto nebo člověka v černé kombinéze, tak si máte dávat velký pozor. A že si ho dáváte velice často. Mě černá barva strach nenahání. Černá je barva vesmíru a ten mě vždy spolehlivě uklidní. Málem bych zapomněl na vrchol výbavy každého civilního vozu. Červené světélko uprostřed palubní desky. Další strašák. Když se světélko rozsvítí, víte, že jste hledáni policií, auto se ihned zamkne a vy jste v pasti. Skla jsou samozřejmě neprůstřelná, prý z bezpečnostních důvodů, takže ven se také neprostřílíte, což by i tak šlo těžko, jelikož zbraně jsou povolené pouze pro příslušníky policie a planetární obrany. "Zadaná destinace. Blok 2. Místo DOMÁCÍ ELEKTRONIKA A SERVIS … vypočítávám trasu … dokončeno. Délka cesty 3.12 kilometrů. Odhadovaná doba cesty je pět minut. Připoutejte se prosím!" Auto vždy pípne, abyste věděli, že máte vůbec nastartováno. Tak jeď!

Pět minut jízdy. Auto je hezky tiché, až na to bouchání kol o nerovnosti na vozovce, skoro ideální si zdřímnout. Musím někdy vyrazit na návštěvu do hlavního města. Nebyl jsem tam už deset let. Naposledy jsem tam byl na úřadě kontroly pro novou osobní kartu. Každý si musí svou kartu obnovit, po patnácti letech. Pokud to nestihne, nedostane se ani domů. A dalších pět let se mi čekat nechce. Je to jisté, vyrazím do Prahy! Palubní počítač ukazuje třicet jedna stupňů celsia venku, ale v autě s klimatizací je příjemných dvacet tři. Slunce je dnes ve formě, paprsky pronikají okny jako laser skeneru oknem u přepážky na úřadě kontroly. "Ztmavit okna!" Přikazuji. To je o mnoho lepší. Mezi blokem ve kterém žiji a centrem je krátká cesta s podél umístěnými chráněnými stromy, žádné domy, jen nekonečně vyhlížející louka. Zelená alej. Krásné jméno, je to tu tak poklidné a krásné. Zajímalo by mne, jestli si toho lidé také všímají jako já. Naše město je rozděleno na tři části. Lidé sice žijí ve všech třech, ale já žiji na východním přidruženém bloku. Je tu východní blok, západní blok a centrum. V centru se to všechno děje. Reklamní billboardy, stovky lidí kmitajících sem a tam, ale dítě tu neuvidíte žádné. V tuhle hodinu jsou všechny děti už ve škole. Bývali tu tři školy, ale dnes je tu jen jedna. Proč by tu také měli být tři, když kvůli mezinárodnímu omezení porodnosti, může mít rodina jen jedno dítě. Těhotenství dalšího dítěte nebo prostě nepovolené těhotenství je přísně zakázáno. Ale i to se dá řešit. I přes všechny ty léky zabraňující vzniku těhotenství je tu možnost potratu. No ano, možnost to je, ale jediná a také daná zákonem pod hrozbou vězení. Ale v televizi tomu říkají možnost. Móda se také hodně změnila. U oblečení to bylo vždy normální, že se měnila každou chvíli, ale teď všechno vyrábí jedna firma. Přiléhavé ženské oblečky s módní obuví a mužské obleky s kravatou doplněné o kufřík do práce jsou si až moc podobné. V módě se nevyznám. Mě to připadalo vždy až moc podobné a nevkusné. Já ale nemám co říkat, kdyby to nebylo dáno podnikovými předpisy o oblečení zaměstnanců, vzal bych si své oblíbené tepláky a triko s nápisem JSEM LÍNEJ A JSEM NA TO HRDEJ!. Má to ale i svůj klad, lidé si nemusejí dlouho vybírat, co si dnes vezmou na sebe. Vypadá to, že se již blížím k cíli. Obrovské parkoviště v obležení obchodů. Oblečení a doplňky, Jendovy hamburgery, nákupní středisko potravin a tady to máme, domácí elektronika a servis. O polední pauze bych se mohl stavit u Jendy. Ty jeho hamburgery jsou pravá delikatesa. Jak vidno, nejsem žádný noblesa, ale přeci, křupavý plátek masa, křupavá slanina, roztékající se bez tukový sýr v domácí, právě upečené žemli, to přeci musí ocenit i velký gurmán! Navíc jen za jeden kredit, a to je skoro zadarmo přeci. "Vůz dorazil na vámi zadanou destinaci. Prosím vystupte si". Děkuji ti auto, chtěl jsem ještě chvíli posedět, ale je už za dvě minuty osm, tak já tě tedy poslechnu. Zas ta velká modrá tabule s červeným podsvíceným nápisem. Tak jdu na to.

Světle vínová, X dvacet dvojka, Daniela je už tady. Nikde ale nevidím modré auto mého nepřítele zamilovaného trojúhelníku. Hluboký nádech, hluboký výdech a nepokaz to Martine! Vcházím do těch, mě velmi dobře známých, automatických dveří s tou dobře známou uvítací frází "Vítejte pane Krass Martin, užijte si další pracovní den, plný úspěchu a pohody". Ano jistě, pohody si užiji, ale až doma u mé televize! Už ji vidím. Je tak krásná, bože! Tmavě hnědé dlouhé vlasy smotané do culíku, krásné velké hnědé oči, světle nahnědlá pleť, široká ústa s červenou rtěnkou, štíhlá postava, krásně vymodelovaná v přiléhavém zaměstnaneckém modrém tričku s malým červeným názvem podniku a bílé přiléhavé legíny. Říká se tomu vlastně legíny? No tak, soustřeď se a nepokaz to!


"Ahoj Martine, neviděl jsi na parkovišti Dominika? Už by tu měl být!" Ještě než jsem stačil pozdravit ženu svého srdce, už jsem měl náladu zkaženou otázkou o mém úhlavním nepříteli. Má to vůbec cenu si tím kazit náladu? Je pátek, už jen pár hodin a budu se doma válet na své hnědé pohovce, držet kelímek s energetickým nápojem a koukat na telku.
"Ahoj Danielo, neviděl, ale …" Zas ta znělka plná úspěchu a pohody. Oba jsme otočili hlavu směrem ke vchodu a byl tam. Její rytíř v lesklé zbroji. Zbroj značka elektro a servis!

"Tak jsem tady! Chyběl jsem vám?" Ale ano jistě chyběl jsi nám. Svraštil jsem čelo, otočil se směrem k šatně a vyrazil si navléct svou zbroj. Zbroj z materiálů, které ani neznám, s názvy které ani neumím vyslovit. Ten den tak krásně začal. Procházím kolem pultu s elektrickými kávovary přímo do šaten. Obchod je to velký. Produkty jsou doslova všude. Hodně místa se ušetřilo tím, že není potřeba skladových prostor. Zákazník si vybere produkt, zaplatí svou osobní kartou a ten je mu pak do několika hodin doručen přímo domů, dovážkovou službou společnosti, která jej vyrobila. Tedy Evropský svaz výroby a tím vybere myslím to, že si zákazník té a té příjmové skupiny vybere barvu výrobku. V šatnách jsou jen tři skříně, jedna lavice a jeden sprchový kout. Má skříňka je první zleva, hned vedle skříňky toho Casanovy. Celá polepená nějakými samolepkami z klubů co jsou v centru. No jo kluby, párty a zástupy ožralů. Ne děkuji. "Skenuji DNA. Vyčkejte prosím …" Ale no tak! Už mě tahle neustále se opakující fráze vážně unavuje! Je to jen blbá skříňka! " … Ověření dokončeno. Přihlášení uživatele Krass Martin. Přejeme příjemný den ve vašem zaměstnání". Děkuji ti skříňko. Nevím, proč se rozčiluji, alespoň nějaká konverzace, která není jen o výběru barvy pro nový kávovar. Opět to modré tričko s přihlouplým červeným nápisem a opět ty bílé kalhoty s kapsami tak malými, že si do nich pomalu ani ruce nedám. Další den v tomhle nudném světě. Neměl bych si stěžovat, jsou i mnohem horší místa kde bych mohl teď být, jako třeba Austrálie. Tak jdu na to, už jen osm hodin nudy a jedu domů, za nudou u televize.

" … hi hi hi, to víš, že jdu! To bych si nenechala ujít!" Ale jistě že nenechala, to je přeci jasné. Stojím opřený o regál s atomizéry a sleduji ty dva, jak si přímo přede mnou domlouvají schůzku před jedním z těch klubů v centru. "Tak dobře, tak tedy v deset hodin před Úlem! Doufám, že si na sebe vezmeš ty pěkné červené šaty, ty ti moc slušej!" Jasně, že jí slušej, jednak je pak vidět úplně všechno a jednak jí by slušela i policejní kombinéza. "Uvidíme tygře! Nech se překvapit." Tygře … zabij mě … teď hned. Oči mi kmitají mezi těma dvěma zamilovanýma a hodinami nad vchodem do obchodu. Za pět minut dvanáct. Ještě pět minut a půjdu na oběd k Jendovi. Ještě pět minut a budu propuštěn z tohohle nekončícího utrpení. "No já doufám, že si je vezmeš, možná bychom mohli dát pár skleniček a pak bychom zašli ke mně a já bych ti ty šaty …" Lalalalala! Musím trošku zmást mou mysl od konce té věty. No jo, možná je zamilovaná jen ona a on jí prostě chce jen dostat do postele. Hotové klišé, ale tohle klišé bych si nechal taky líbit. "To bys udělal? Já jsem přeci počestná žena! Hi hi …" Hi! Počestná žena to ona je, ale před ním je jako každá jiná koroptvička z klubu. "To teda jsi! Už se nemůžu dočkat, až odbije desátá." A já až odbije čtvrtá, nasednu do svého nudného auta a nudně dojedu až domu. Doufám, že mu to vyjde. Nejsem zlý, přeci musím jinému chlapovi přát takovou ženu. Jenže ten malý tichý hlásek v mé hlavě mu přeje, aby otěhotněla a pak na ně přišel policejní útvar dodržování porodnosti.


Odbíjí dvanáctá hodina. No konečně! Čas je opravdu relativní. Pět minut v pekle je daleko, daleko delší než pět minut s vychlazeným energy drinkem u televize. Beru nohy na ramena a běžím k Jendovi, užít si půl hodinku pohody s perfektním jídlem. Vycházím automatickými dveřmi s poděkováním návštěvy a s přáním hezkého dne. Parkoviště plné X dvacet dvojek, vidím i pár X dvacet jedniček. Žádná X dvacet trojka, není divu, co by boháč dělal na takovém místě že. Všude plno lidí, ještě, že k Jendovi je to jen pár kroků. Celé místo jen září všemi těmi podsvícenými tabulemi obchodů a všemi těmi billboardy. Lidé se na chodník už ani nevejdou, všichni do sebe jen narážejí a ani se neohlédnou a ani se neomluví. Nesnáším tyhle davy, je to jako být uprostřed nekontrolovatelného stáda dobytka. "S dovolením!" křičím. Koukají na mě, jak kdybych nebyl z této planety. Vždycky to zkusím a vždycky se na mě někdo otočí s tím nechápavým výrazem v obličeji. Už jsem skoro tam, už jen pár kroků, stačí jen obejít ten pár, co se líbá u vchodu k Jendovi. Chytím se pravou rukou za levé rameno, vystrčím loket a prorážím si cestu až ke vchodu. Nikomu to ani nepřišlo divné. Automatické dveře se otevírají a slyším ten lahodný uvítací slogan "Vítejte v restauraci Jendovi hamburgery!" … no konečně. Hned zamířím ke stolu. Už se nemůžu dočkat, až si dám jednoho pořádného dvojitého!

"Ale, ale, ale, koho pak to tu máme. Jestli pak to není nejlepší prodejce elektroniky v celém Českém království!" Zvýšeným hlasem mi povídá obtloustlý chlap menšího vzrůstu s usměvavým pohledem. Byl plešatý, pokud nepočítám těch pár chloupků na hlavě. Měl malé zarudlé oči, jako já když spím jen dvě hodiny po celonočním maratónu u televize. Na sobě měl zelený huňatý svetr, starší modré kalhoty a přes krk hozenou zástěru s vyšitým nápisem JENDOVI HAMBURGERY. "Ale, ale, ale jestli pak tohle není nejlepší kuchař v celém Českém království!" … křičím přes celou restauraci až se lidé ohlíželi a nechápavě pokukovali. Po levé straně seděl jeden pár. Muž a žena v typickém kancelářském oblečení, patrně si také zaskočili na oběd. Za nimi seděla starší žena s bílou košilí a modrými kalhotami, patrně obsluha z obchodu od vedle. Po pravé straně byli čtyři stoly, ale obsazený byl jen jeden vzadu v koutě. Seděl u něho starší pán s černým oblekem, v ruce držel hrnek, díval se do svého PGD a na stolku mu ležel černý klobouk. Je to jasný! Úřad! Měli bychom se s Jendou v tom oslovování krotit, ale pán ani nezvedl hlavu, aby se podíval, takže je to nejspíš stejně jedno.

"Tak jak? Martine? Jako vždycky?" Moje nálada se hned o sto procent zlepšila. "No jasně Jendo! Jako vždy." Sedám si ke stolku po pravé straně, u okna samozřejmě. Televize tu sice není, ale okno vydá klidně za dva slušný pořady. Sedám si ke stolku a dívám se na své PGD, jestli mě někdo nesháněl. Nikdo a kdo by mě taky jako sháněl říkám si. Venku se začaly tvořit mračna. Dokonce vzadu vidím jeden velký skoro až černý mrak. Bouřka! Skvělé, ty já miluji. Miluji ten silný teplý vítr, ten nádech, díky kterému poznám, že přichází déšť a jak mi kapky deště dopadají na ruce, ramena a hlavu. Pro jiné je bouřka něco strašného, jako by přicházel konec světa a bojí se všech těch hromů a blesků. Mě ne. Miluji temnotu a miluji samotu. Bouřka sice vypadá, jako by měl přijít konec světa, ale ty blesky. Ty blesky! Ty až pomalu oslepující záblesky s lehce růžovým nádechem, to je něco jako světlo na konci dlouhého běhu v tmavém tunelu. Je to jako předzvěst lepších časů. Jak se říká, blýská se na lepší časy. To bych potřeboval. Potřeboval bych nějakou záruku nebo alespoň příslib, že se neženu do propasti naprosto promarněného života. Často si představuji, že přijde nějaká katastrofa, lidi začínají bláznit, schovávat se a já jako hrdinný bojovník všechny mé blízké zachráním a budu je ochraňovat i za cenu, že bych měl za ně položit život. Ano, za lidi co pomalu ani neví, že existuju. Jsou to jen představy. Dost hloupé představy. Nikomu bych něco takového přeci nepřál. To, že já nemám žádný smysl v životě, že jen marním svůj čas u televize místo toho abych šel s kolegy do klubu, to je přeci můj problém a při hledání svého údělu, bych neměl ohrožovat i ostatní lidi, co nejspíš žijí spokojeným životem a nějaká katastrofa by je zničila. A hele, Jenda vychází z kuchyně. Perfektní, už mám hlad!


"Tak tady to máš. Nech si chutnat!" ... říká kuchař Jenda s úsměvem na tváři.
"Díky Jendo!" Ta vůně je přímo omamující. Není nic lepšího ve špatném dni, nežli se pořádně najíst. Přesedl jsem si na druhou stranu stolu. Chci mít výhled jak z okna, tak na záhadného pána u zadního stolu. Stále mi to vrtá hlavou. Na tomhle místě takové lidi nepotkáte. Má černý oblek, musí to být někdo od těch nahoře! Černou mimo policistů, agentů a členů úřadu prostě nikdo nenosí. Ani jsem nezahlédl jeho auto. Pořád jen něco čte na svém PGD. Potřebuji nějaké rozptýlení, abych nemusel myslet, co na mě opět čeká v práci. Ještě mám deset minut. Nejspíš si ještě objednám kávu a chvilku ho budu pozorovat. Připadám si jak šelma co pronásleduje svou oběť a vyčkává, co udělá, aby mohla zaútočit. Tenhle pocit se mi nelíbí, ale nijak ho neotravuji a zákon tím neporušuji, ba co víc, baví mě to více nežli koukat na to stádo venku. "Jendo?! Mohl bych ještě kávu?" křičím na svého plešatého hostitele. "Ale jistě! Už se to nese" Jenda vyndává skleněnou nádobu z kávovaru a nalévá mi šálek kávy. Pomalu jde k mému stolu kolébavou chůzí "Tak tady to máš" a pokládá mi kávu na stůl a přitom se dívá, jak nemohu spustit oči z jeho tajemného zákazníka. "Nenech se rušit" povídá tiše a odchází zpět za pult. Jsem myšlenkami úplně jinde, stále se mi honí hlavou otázky, Kdo to je? Kdo to je?, stejně na to nepřijdu, ale stále lepší nežli otázky než, Vyspí se s Danielou? Vyspí se s Danielou?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama