Zdravím vás všechny, co jste si již přečetli mé první dvě části mého pokusu a také všem nově přichózím. Tak jsem se konečně rozhoupal a sepsal, pár dalších řádků mého příběhu. Dlouho jsem přemýšlel, jakým směrem se vydat. No snad se vám bude alespoň trochu líbit. A zas někdy příště. Vaše názory si rád přečtu v komentářích.
Cestou domů jsem opět přemýšlel nad tím panem záhadným. Nevím proč, stejně je to bezúčelné a ani jsem nepotřeboval zakrýt jiné myšlenky. To mi určitě nedá spát. Při cestě jsem dokonce minul pohled na naši krásnou zelenou alej a dokonce jsem ani nepostřehl, že by vůbec byla nějaká bouřka. "Vůz dorazil na vámi zadanou destinaci. Prosím vystupte si" … děkuji ti auto. Jsem rád, že opět mohu vidět naši pěknou ulici, plnou domů. Stejných, jako přes kopírák. Žlutá x dvacet dvojka hned naproti mně, to je auto mého souseda. Vztahy v sousedství, také už nejsou, co bývali. Z vyprávění vím, že sousedé utužovali dobré vztahy, ale ne vždy to byly dobré vzthy. Nejspíše z bezpečnostních důvodů hlavě. No kdo lépe dohlédne na váš dům a váš majetek, než dobrý soused? Policie? Ta prý v dobách než policie kontrolovala každý kousek a každou molekulu života občana, nebyla moc spolehlivá. V příběhu, který jsem zaslechl, se mluvilo o tom, že v případě útoku na vaši osobu ve vašem vlastním domě nejste oprávněn hájit svůj majetek všemi dostupnými prostředky, ale úměrně rozsahu útoku. Co je to za blbost? Nějaký cizí muž nebo i žena se vloupe do vašeho domu, naruší vaše soukromí, ohrožuje vás a vy nemáte právo lupiče zastřelit. Dokonce pokud ten pachatel přišel ke zranění i když jste to nezavili přímo vy, tak u soudu mohl lupič vyhrát a problém jste měli vy a ne on! Dnes už nikdo tak hloupý, aby se vám vkrádal do domu, není. Policie zasahuje během několika málo minut, ale následky pro lupiče přicházejí už v sekundách, kdy si uvědomí, že porušili zákon a že nejspíš teď nedaleko místa činu, které se pořádně ani nezahřálo, krouží policejní sonda nebo dokonce i hlídka. Ano dnes je bezpečnost na nejvyšší úrovni, ale za jakou cenu? Za cenu takovou, že nemáte ani špetku soukromí. Všude skenery, čtyřiadvaceti hodinové průzkumy sond a hlídek a třešničkou na dortu je ta obludná družice, která sleduje každý váš krok. Lidé té doby si neuvědomovali následky toho, co vlastně chtějí. Požadovali nejvyšší možnou záruku bezpečnosti a nechtěli omezovat své soukromí. To ale není možné! Existuje totiž ta pomyslná rovnováha. Na jedné straně máme bezpečnost a na druhé straně soukromí. Moc soukromí a bezpečnost klesá. Moc bezpečnosti a soukromí klesá. Zkrátka lidé nemůžou chtít obojí, nemůžou chtít, aby policie měla všechny potřebné pravomoci, aby zkoumala každý milimetr země, aby sledovala každého občana a přesto zachovala všechno soukromí. Jak by to přeci udělala? To by nebylo prostě možné! Chcete maximální bezpečí? Připravte se na to, že už neuděláte ani krok, bez toho aniž by o tom někdo nevěděl.
Auto každý z nás nechává před domem, kdo by ho přeci ukradl. Můj dům, můj hrad! Tak nějak se to kdysi říkalo. A je to pravda, až na tu malou změnu v tom, že i když to je můj hrad, má i něco co do hradu nepatří. Policejní skenery. Ochranáře zákonu. Představitelé nového řádu, řádu bezpečí a jistoty. Taková blbost. Tohle přesně říkají v televizi, ale kdo nám dal na výběr? Můj dům není žádný hrad, je to normální rodinný dům. Rodinný, jak ironické! Zcela odlišný od těch high-tech domů v centru. Jednopatrový domeček s malou podélnou zahrádkou po obvodu domu. Na přední stěně má dvě velká okna, na levé straně jedno a na pravé také jedno. Zadní stěna domu je stejná jako ta přední. Malý architektonický zázrak! No prostě souměrná krychle s nízkou bílou střechou se solárními panely místo tašek. Ke každému domu je připojena malá místnůstka s vchodovými dveřmi a samozřejmě skener DNA místo zámku. Můj dům je úplně stejný jako každý dům občana střední třídy. Je bílý, bílá je v dnešní době dost oblíbená, patrně proto, že jde o protiklad barvy černé. Černá představuje strach, temnotu a moc řádu nad námi prostými občany, zatímco bílá představuje klid, bezúhonnost a čistotu. Ale pro mě je spíše černá tím klidem. "Skenuji DNA, vyčkejte prosím … Ověřeno. Přihlášení uživatele Krass Martin. Vítejte doma." Ano! Konečně doma!
Sotva se zacvaknou dveře, už mám boty dole, bundu na věšáku a jdu do chodby. Interiér domu je chladný a nevyzařuje vůbec takovou tu domácí pohodu. Jdu chodbou, po pravé straně je zeď, dlouhá, bílá a visí na ni tři obrazy neznámého umělce. Počkat tipnu si, je to Jackson náhodné útvary neladících barev Pollock! Ne nevím, kdo to maloval, patrně někdo bez duše, co si zrovna krátil dlouhou chvíli. První dveře po levé straně vedou do pokoje, který býval šatnou. Říkám býval, jelikož se nyní všude válí prázdné krabice od mých plechových kamarádů a v zadním rohu stojí jedna skříň, kam skladuji některé součástky a nářadí na opravy. Hned vedle jsou dveře druhé. Do tohohle pokoje nechodím. Vždy když tam vejdu, zmocní se mě smutek, přestávám se ovládat a zachvacuje mě pocit paniky. Býval to pokoj mé matky. Vše jsem nechal na místě, tam kde to zanechala. Tento pokoj bude vždy její. Naproti od těchto dveří pokračuje chodba. Po levé straně visí další obraz. Jsou to takové ty nic neříkající obrazy, jaké kdysi bývávali v prodejnách s nábytkem. Takové ty abstrakty co předváděli, kam by mohl přijít váš obraz. Po pravé straně vedou dveře do koupelny. Je vybavená skromně. Jedno umyvadlo, jedno zrcadlo, jeden sprchový kout a jeden ručník. Skvěle to podtrhuje můj společenský život. Naproti koupelně je vchod do kuchyně, mé druhé nejoblíbenější místo v domě. Mám vše, po čem moderní muž touží. Lednice po okraj naplněná jídlem. Výbava pro správného kuchaře, včetně moderního výdobytku atomizéru. Pravda, je to asi jediná věc co nepoužívám. Nalevo od kuchyně je můj první neoblíbenější pokoj, a sice obývací pokoj. Velká hnědá kožená sedačka, malý, ale bytelný stolek a samozřejmě to nejdůležitější, velkoplošná obrazovka. Málem bych zapomněl na to nejdůležitější, po čem každý prahne. Ano! Skenery v každém pokoji! Zajímalo by mě, jak to vlastně funguje. To někdo sedí čtyři a dvacet hodin denně u nějaké obrovské obrazovky se stovkami malých obrazů, kde sledují každého občana v království? Nebo jde snad o nějaký automatizovaný systém? Ale jak by ten rozpoznal, že je někdo v ohrožení nebo páchá zločin? Nebudu si tím kazit náladu. Je totiž čtvrt na pět odpoledne a mě čeká rande s televizí!
" … vítejte u večerních zpráv! Prahu dnes zachvátila panika, když znenadání vybuchl údajně třetí obloukový reaktor v průmyslovém bloku. Policie se odmítá vyjadřovat a na místě činu je aktuálně k vidění agent z Úřadu kontroly."
"Agente! Co nám můžete říct o této hrůzné události?"
"Nemám jakékoliv oprávnění se vyjadřovat."
"Tak tady to máte, Úřad se touto událostí aktivně zabývá a věříme, že viník bude co nevidět dopadem! Loučí se s vámi Kara Minowa a sledujte další události hned po reklamě!"
" … Uh mh … Musel jsem nejspíš na chvíli usnout" … přejedu si prsty po očích, lehce zamžourám a poohlédnu se koutkem oka po hodinách. Sedm hodin. Čekal jsem, že bude později. Na stole leží kelímek s energiťákem. Skoro plný. Možná proto jsem usnul. "Upozornění pro uživatele Krass Martin! Návštěva čeká u vchodu do domu." … uh cože? Návštěva? Kdo by to mohl být. Opřu se se o sedačku a s těží se zvedám. Klimbavým pohybem se pomalu, ale jistě sunu ke dveřím. Opírám se o zeď, jak kdybych do sebe nalil celou flašku destilátu. Kdo to sakra je? Jsem u dveří a zapínám venkovní skener a dívám se na monitor nalevo od vchodových dveří. Asi nefunguje venkovní lampa, tak na dotyčného není vidět. Pomalu otevírám dveře, jako kdybych očekával, že na mě vyskočí nějaká příšera. Vidím jen obrys nějaké záhadné postavy. " Ano? Kdo jste?"
Kapitola druhá: Nečekaná návštěva.
"Hele, tak jak tedy? Řekneš mi už o sobě něco nebo to z tebe mám páčit? Hi hi" … Slunce krásně hřeje. Sedíme tu spolu už dobrých pár minut. Jež už odpoledne a je vidět, že slunko se pomalu uchyluje ke spánku. Zpívají tu nějací ptáčci. Krásný zvuk, mohl bych to poslouchat celičký den. Připadám si jako v ráji! Krásně zelená tráva, žluté, modré i fialové kytičky všude kolem nás. Perfektní místo s perfektní osůbkou. Koukám na ni ve směru zapadajícího Slunce. Jsou vidět jen obrysy obličeje téměř ukryté za paprsky. Koukám, jak si slabý vítr pohrává s jejími vlasy. Je to jako v pohádce. Sedíme pod obrovským stromem. V kůře tohoto majestátného obra se zelými listy jsou nožem vyřezány iniciály A. N. + M. K. Dokonalá chvíle na dokonalém místě. Kdyby tak tenhle okamžik mohl zůstat na pořád. Chtěl bych si ho vyfotit a natrvalo uchovat v mém limbickém systému a pokaždé, když budu chtít se k němu vrátím. Jako obraz od slavného umělce … "Haló! Hi hi, tak odpovíš mi už?" … ten její hlas, lahodící mým uším. Neustálý úsměv na tváři. Taková bezstarostnost, pocit plný naděje, pocit, o kterém vím, že už ho jen tak neucítím! "No, a co by jsi vlastně chtěla slyšet?" … jemně jí šeptám do ucha. Nakláním se blíž a blíž až už cítím to teplo vyzařující z její blízkosti, ta vůně připomínající vanilkové květy … "Copak děláš?" … povídá tichým hlasem. Je slyšet jak nervozita lehounce zkresluje její krásný hlásek … "Počkej a uvidíš" … šeptám jemně a už se pomalu mé rty dotýkají těch jejích … "Počkej, ale měl bys vstát!" z ničeho nic zvyšuje svůj hlas … "Co … cože?" … zmateně koktám … "Tak už vstaň!" … křičí … "Tak stávej povídám!" …
Uh hm, cože, co se to děje? Mám zamlžené oči. Pomalu se začínám rozkoukávat, ale vůbec nevím, kde to jsem. Vidím jen silně zářící světlo a siluetu nějaké postavy co se na mě kouká, jako bych byl uvězněný ve studně a on se ohýbal přes okraj, aby mě mohl vytáhnout.
…" Martin Krass! Občan 34521?!" … řve na mě neznámý muž. Kdo to sakra je a co po mě chce? … "Ano? Jo! To jsem já. Kdo jste? Co chcete?" … ptám se ustaraným hlasem plným nervozity. Snažím se polknout ten velkej knedlík, co mi uvízl v krku, ale marně.
… " To vás nemusí zajímat! Ale měl bych na vás pár otázek!"