close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

VÍTEJTE NA MÉM BLOGU SPISOVATELSTVÍ AMATÉRA.
PRO INFORMACE OČ SE JEDNÁ ZAJDĚTE PROSÍM DO PROFILU.

Prvotina IV. část

27. února 2016 v 16:50 | Introvert čili já
Čtvrtá část mé ukázky. Konečně jsem se rozhoupal a myslím si, že jsem zvolil zajímavé pokračování. Sám jsem zvědavý, kam to bude směřovat.
Máte-li nějaké připomínky nebo nějaký návrh na změnu nebo opravu. Dejte vědět do komentářů.



Chraplavý burácivý hlas. Zní jako jedna z těch goril co vystává před jedním z těch klubů v centru. "Ověřuji DNA … potvrzena identita. Krass Martin. Identifikační číslo občana 34521." Trošku důvěry přeci! Ležím tu přikurtovaný ke strašně nepohodlnému lehátku, bůh ví kde a ty mě ještě skenuješ! Jsem prostý prezentátor. Nemám tušení jak se chovat při výslechu. Už se mi pomalu zlepšuje zrak, museli mi dát nějakou drogu, abych se nevzpíral, až mě budou odnášet. Proč tu vlastně jsem? Měl jsem úplně normální den. Cítil jsem se skvěle, žádný zákon jsem neporušil a nic jsem neudělal! Pořád se na mě dívá. Chlap jak vystřižený z plakátu na strach. Byl sice střední postavy, ale svalů měl jako by do něho pumpovaly steroidy. Ramena měl široká jako já nohu dlouhou. Byl plešatý s vytetovaným nějakým kódem nad pravým obočím. Měl takový ruský vzhled. Vrásčitý a pohmožděný obličej. Malé oči a velký výrazný nos. Měl co si zarudlého na vrchním rtu. Pravděpodobně od poslední potyčky. Rozhodně ale ne semnou, já jsem nejspíš ulehl ihned, jako když dáte mimino do postýlky po celém dni hraní. Měl na sobě přiléhavé černé triko s malým červeným znakem na pravém rameni. Ten znak je mi nějaký povědomý, už jsem ho určitě někde viděl. Měl černé kapsáče s rozervanou horní kapsou. Přímo prototyp člena pořádkových sil.

"Jmenuji se Ivan" … povídá chraplavým hlasem bez špetky zájmu. No jasně Ivan. To jsem si klidně mohl tipnout. To asi nebude pravé jméno. "Kde jste byl v pátek večer?" No kde bych byl. Vy asi nebudete z Úřadu. Věděli byste, že téměř každý den se válím na pohovce a dělám všechnu čest spořádaným občanům. "Byl jsem doma a sledoval jsem zprávy." Hlas se mi už zklidnil. Pořád byl slyšet ten náznak nervozity, ale nemůžou se mi divit. Nevím, kde jsem, a přede mnou stojí hora svalů a vyslýchá mně. " A co v těch zprávách říkali?" povídá svalovec klidným hlasem. Sakra chlape! Doba není tak zlá, a kdybys přišel k nám do obchodu a chytil mě pod krkem, klidně bych ti nějakou televizi zaplatil a mohl by ses klidně podívat. Pravda, hned jak bys vyšel, už by na tebe čekala hlídka, ale byla by to možnost. " No … ehm … já si moc nevzpomínám. Když zprávy začínaly, usnul jsem. Byl jsem celý den v práci. Víte?" Sakra, nehraj si na chytráka. Je dobře, že už jsi zpátky ve formě, ale tohle není moudré. "Ano. My víme". Takže tu byla jistá šance, že padnu za vlast jen, co dopadnu na pohovku ne. Sakra co vy jste za lidi? Že by se vám porouchal skener u mě doma? No ale to by se přeci neobtěžovali jít si pro mě a odtáhnout mě kamsi do kouta temné místnosti, aby mezitím opravili skener. Ne, za tímhle bude něco jiného. "No. V průmyslovém bloku hlavního města, byl spáchán atentát a my hledáme muže co je za to odpovědný." Jo, jakože já, lenoch první třídy, co neví nic o bombách, jen tak vstal a zničil cosi kdesi v průmyslovém bloku Prahy. Ne, vy nejste u Úřadu.

"Já nebyl v Praze už deset let" povídám klidným hlasem. Nervozita už úplně ustoupila. Hned po té poslední otázce jsem si uvědomil, že se nejspíš spletli. Bydlím 50 kilometrů od Prahy a mám perfektní alibi. Nemyslím mé kolegy, ale skenery na každém rohu. No, ale počkat, jestli není z Úřadu, bude od Policie a ta se stejně jako Úřad nemýlí! "Ano. To také víme" povídá svalovec klidným hlasem a úsměvem na tváři. Koutek pusy mu trošku tiká. Nejspíš z toho zranění. "Tak když to víte, můžu jít domů. Ne?" trocha sebevědomí neuškodí. Martine tohle jen tak nezažiješ. Když už jsi tady, zkus z toho vybruslit jak mistr krasobruslař na svém stém vystoupení.


Svalovec si sahá pro svou černou brašnu, posadil si ji na klín a rozepnul zip. Vytahuje nějakou složku s červeným nápisem a opět vidím to logo. Vypadá jako dva triangly jeden je trošku výše postavený a druhý jej téměř zakrývá, ale je mezi nimi nepatrná mezírka. Škvírkou trianglu u pravého spodního rohu prochází krátká skosená čárka, ale žádný název. Kde já tu značku jen viděl? Podává mi složku se slovy "Viděl jste tohoto muže?" … pomalu otvírám složku a modlím se, abych neuviděl někoho koho znám. Proč se vždy když v něco doufám obracím k bohu? Bůh přeci není. Poté co jsme dosáhli jisté zdravotnické technologické úrovně a vymýtili všemožné masožravé nemoci, mozkové poruchy nebo rakoviny všech druhů, už nikdo v boha nevěří. Církev zásadně upadá. Kostelů ubývá a zastoupení věřících sotva dosahuje tisíce lidí. Dokonce v některých částech světa je jakákoliv víra v něco nadpozemského, jako je entita zvaná bůh, zakázáno. Vědci a politici se domnívali, že různá vyznání jsou příčinou nenávisti vůči druhým a způsobují nepokoje po celé Zemi. Je pravdou, že některé války minulého tisíciletí, ale i daleko, daleko dříve byly zapříčiněny právě různým vyznáním, jiným hodnotám a jiným přesvědčením ve víře boha. Světový summit v roce 2020 rozhodl, že bůh je jen jeden a že není možné, aby začali další války postavené na lži. No, jakoby války, které se přímo netýkaly jiného vyznání, na lži postavené nebyly, že? Milióny mrtvých a kvůli čemu? Zůstalo jen křesťanství a aktuálně je 99% zbylých věřících zastoupeno v Unitární Americe. Jen se klidně boha doprošuj. On ti ale stejně nepomůže. Celý tvůj mozek věří, že není, to jen ta malinkatá část mozku zodpovědná za naději v něj jen vzdáleně věří. Lidi musí v něco věřit. Já jsem ale ateista, nevěřím v nic jiného než ve vědu a že má vše své logické vysvětlení. V dobách dávných upalovali lidi za uctívání bohů temnoty a zřizování rituálů, ale není to tak dávno, kdy se vědci shodli na tom, že tyto lidé jen mohli trpět mozkovou poruchou a nejspíš i měli halucinace a jiné zdravotní potíže kvůli kterým skončili v ohni před zrakem desítek fanatiků. Mě prosím neupalujte! Já jsem jen prostě trošku jiný než ostatní! … koukám na fotku. Je to možný? To je ten chlap, kterého jsem viděl u Jendy! … "Ano. Viděl. Ale já ho neznám!"

"Navázal jste s ním jakýkoliv kontakt?" … Ivan začíná být netrpělivý, ale já odpovídám na všechny jeho dotazy vzorně. Opravdu by mě zajímalo, kdo to byl, ale netušil jsem, že je to někdo až tak důležitý. "Jak říkám, já ho neznám" … Ivan kroutí hlavou. Vypadá to, že mi nevěří. Ale jak bych ho mohl přesvědčit. Tohle se stává, když si nehledíte svého. Byl jsem zvědavý. Byl to vcelku nudný den v práci a takového člověka jen tak nevidíte. Přeci nepotrestáte člověka za trochu zvědavosti. Vypadá to, že být moc zvědavý se opravdu nevyplácí. Svalovec si přitahuje stůl s monitorem, co stál vedle mě. Pořád se na mě dívá těma nedůvěřivýma očima. Dívám se mu přímo do nich, vypadají jako by ukrývaly něco, o čem bych nerad věděl. "Podívejte se na tento záznam. Byl pořízen kamerovým systémem ve 12:24 hodin" Ivan ukazuje na obrazovku a stále upírá zrak přímo na mě. Ale ne, to jsem já u Jendy. No jasně moje zvídavost mě dostala do pěkného maléru jak to tak vypadá. "Ano. Jsem to já, ale …" snažím se vybruslit, jak to jde, ale vypadá to, že mistr krasobruslař má problémy a začínají se mu podlamovat kolena. Svalovec mě ihned přerušuje "Takže ho znáte! Co vám předal!" … patrně naráží na ten nenápadný střet, kdy jsem vyběhl od stolu přímo k pultu s Jednou. Ale já jsem se ho nedotkl, jen to tak z toho pohledu vypadá. "Vůbec nic, přísahám! Jen jsem zjistil, že už mi končí pauza a šel jsem rychle zaplatit, abych se mohl vrátit do práce!" … výborně mistře, kličkujete na těch bruslích jako klučina co na tom stojí poprvé. Proč jsem musel tak rychle vyběhnout, to bylo fakt nenápadné! Hlavně, že pořád mluvím o tom jak neporušovat zákon a nechovat se jako někdo, kdo má co skrývat. Ivan vypadá, že mi čím dál tím méně věří a to je zlé, protože už předtím nevypadal moc důvěřivě. "Vy pracujete v obchodě kousek od té jídelny, že?" … naklání se ke mně jako by mě těma očima chtěl nahlédnout přímo do mého mozku. Propichuje mě tím pohledem jako kuchař co napichuje kuře na rožeň. "Ano. V obchodě s elektronikou, ale …" svalovec mě ihned přerušuje " … takže mi říkáte, že jste pospíchal do práce, i když jste měl ještě čas a zrovna v tu chvíli kdy ten muž ve videu odchází?!" … no jo, vypadá to podezřele, že jo. Přeci mu nemůžu říct, že jsem se ho pokusil sledovat, protože mám nudný život ne. "Je to náhoda, ale je to tak, vzpomněl jsem si, že ještě něco musím před koncem přestávky zařídit, tak jsem …" Ivan vypadá dost rozzuřeně. No … mistr krasobruslař dobruslil. Nemá ani cenu čekat na výsledky. Dnes je to za nula bodů! … "Něco skrýváte a já vás donutím, abyste to vyklopil! Chvilka s mým přítelem vám ten jazyk rozváže!" … a toto vypadalo tak nadějně. Je tu to, čeho jsem se nejvíc obával. Oni mě vážně chtějí mučit? No tak Martine! Přiznej to, že seš nudnej línej člověk a že si jen ukájel svou zvědavost! … Než jsem však začal mluvit, už jsem měl páskou zalepená ústa a svalovec do mě napral další dávku té drogy.


"Věř mi, bude se ti to líbit!" zas ten její krásný hlásek. Je jaro. Slunce objímá vysoké budovy. Stíny budov se vykreslují na zem před námi, jako by je tam někdo právě namaloval. Všude plno lidí. Někteří pospíchají, jiní jdou pomalým krokem. Někteří formálně oblečení, někteří neformálně. Všichni někam kmitají, je rušno, jako v mraveništi. Držím jí za ruku a vykračujeme si směrem k mostu. "Myslíš? Já na tohle teda moc nejsem" povídám ji s náznakem nejistoty v hlase. Míjejí nás auta, bílá, šedá, žlutá, barvy celého spektra. Malá, velká, ale i auta se zvláštními tvary, jako by vyjela z černé díry přímo z budoucnosti. "Určitě se ti to bude líbit. Uvidíš, až tam budeme, zamiluješ si to, hi hi" povídá s radostí v hlase. Já nemám moc atrakce rád. Dělá se mi z nich špatně a bojím se výšek. To není takový ten přirozený strach, ale mám z nich přímo hrůzu. Ale pro ni? Pro ni se obětuji a ten strach překonám. "Dobře, budu ti věřit." Trochu jsem se uklidnil, i když jsem si pořád představoval, jak sedím na tom velkém kole. Ale je to den radosti. Jsem s mojí spřízněnou duší. Nenechám si tento den zkazit mým strachem. "Já tě budu držet za ruku" usmála se na mě. Ona ví jak ve mně vzbudit pocit bezpečí. Přitom je to taková zamilovaná prkotinka. Oba se zastavujeme v půlce mostu. Ten pohled, to je prostě nádhera. Krásně se blýskající voda s modrým nádechem ve svitu Slunce. Voda tak čistá, že je vidět až na dno. Tohle je něco co si prostě musím vrýt do paměti, děj se co děj. Krásně uklidňující výhled na vodní hladinu a velké mrakodrapy tyčící se v dáli na ostrově před námi. "Jsi moje Slunce v mém životě" povídám ji tichým hlasem za zvuku šplouchání vody o podpěry mostu. Podívala se na mě a jemným hlasem mi řekla "Ty jsi také mé sluníčko" … "Vstávej sluníčko!" … z ničeho nic zvyšuje hlas … "Vstávej a zař sluníčko!" slyším, jak na mě zvýšeným otupujícím hlasem mluví nějaká silueta v mlze a šeru. Vypadá to, že jsem zpátky v temné realitě. Zase mám mlhu před sebou, jako bych se právě vynořil s vody. Snažím se tu mlhu zahnat rychlým mrkáním. Trošku se to lepší a už konečně zase vidím. Ležím zase na lehátku tentokrát v poloze jako bych byl na houpačce, jejíž jedna strana je úplně u země. Dívám se na starého muže. Má bílý plášť pokrytý nějakou zaschlou tmavě rudou tekutinou. Snad to není to, co si myslím, že to je. Dívá se na mě zblízka, jako by lupou zkoumal nějaký minerál kdesi na zemi. Pohupuje hlavou ze strany na stranu, Zkoumá mě z obou stran. Vypadá vychrtle, má našedivělé prořídlé hnědé vlasy. Velké oči, menší nos na, kterém mu sedí tlusté brýle s černou obručí. Rty má vyschlé a všude po tváři má nějaké tmavé fleky. Pod bílím pláštěm má černý svetr a černé volné kalhoty. Na kapsičce na bílém plášti má vyšitý červenou barvou opět ten znak, kterému nemůžu přijít na jméno. Za ním v rohu stojí svalovec jménem Ivan. Doktor se na mě dívá a povídá roztřeseným hlasem plným radosti "Tak koho pak jsi mi to přivedl Ivane? Áh to je ten záškodník! Tak si s tebou popovídám!" … hm, tohle vážně nebude doktor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 beatum beatum | 28. února 2016 v 20:05 | Reagovat

Proč zase končíš tak napínavě?
Už se těším na další díl, až se dozvím, jestli Martin prozradí, že má hrozně nudný život, nebo ho zase někdo přeruší!

2 Introvert čili já Introvert čili já | E-mail | 28. února 2016 v 20:17 | Reagovat

[1]:
Velmi mě těší, že se ti to tolik líbí :-)
Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel a asi už vím všechno podstatný, abych mohl pokračovat dál. Za chvíli přidám další část. Děkuji moc za podporu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama