close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

VÍTEJTE NA MÉM BLOGU SPISOVATELSTVÍ AMATÉRA.
PRO INFORMACE OČ SE JEDNÁ ZAJDĚTE PROSÍM DO PROFILU.

Prvotina V. část

28. února 2016 v 20:52 | Introvert čili já
Zdravím všechny. Opět přidávám další kousek z mého projektu.
Snad se vám bude líbit. Námitky a připomínky můžete zanechat v komentářích.



Cítím jak mi buší srdce. Oči mi kmitají sem a tam. Doktor si pobrukuje nějakou melodii. Ivan pořád stojí s rukama v kříži, opřený o zeď, s úsměvem na tváři a neustále na mě zírá. Tohle bude zlé. Nevím kolik toho snesu. Musím ihned říct, to co jsem předtím nestihl, hned jak mi ten blázen sundá pásku z úst. Vypadá to, že už našel svůj oblíbený nástroj. No tak sundejte mi už tu pásku! Máte nepravého! Tohle nevydržím. Cítím tlukot srdce čím dál tím víc. Přešel mě veškerý humor. Svalovec pořád jen zírá, skoro bych si i mohl tipnout na co asi myslí. Nejspíš se už těší na to, jak budu řvát bolestí a ukojí tím svoje sadistické choutky. Tak dělej ty vychrtlej parchante, sundej mi tu blbou pásku! Jsme v roce 2051, myslím, že už používají nějaké sofistikovanější hračky, než kladivo nebo kleště jako ve starých filmech. Násilí už ve světe téměř vymizelo, takže šance někoho mučit a poslouchat jak řve bolestí je pro tyhle úchyly asi něco jako svátek. Místnost je čím dál tím temnější. Vnímám jen to ostré světlo mířící na můj obličej, siluetu usměvavého svalovce a neustále si pobrukujícího doktora. Už drží v ruce nějakou ampuli s tekutinou a vkládá ji do injektoru. Hádám, že to asi nebude sérum proti bolesti!

"Ták, pane Krassi, hezky se uvolněte. Po tomhle vám bude mnohem více do řeči. Hi hi hi." Nejdřív mi sakra sundej tu blbou pásku ty parchante! "Nejdříve na vás aplikuji tohle výjimečné sérum a pak už budete zpívat jako operní zpěvák!" nahýbá se tím zestárlým obličejem až ke mně a tichým hlasem mi šeptá "Můj vlastní recept."


Začnu se vzbouzet. Snažím se kopat nohama a kroutit se ze strany na stranu. Snažím se křičet, ale přes tu pásku je slyšet jen nesrozumitelné mumlání. Svalovec se z ničeho nic odstrčí zády ode zdi a jde směrem ke mně. Položí doktorovi ruku na rameno a dívá se mi přímo do očí. Nejspíš mi v nich vidí strach, úsměv mu spadl z tváře a klidným hlasem povídá "Vypadá to, že jste mu nahnal strach až do gatí" uchechtne si a sundává mi pásku. Zhluboka se nadechnu, celý zpocený a zarudlý ze sebe vydám "Dobře, dobře, počkejte. Opravdu ho neznám. Byl jsem jen zvědavý, tak jsem za ním vyběhl na chodník před jídelnu, ale byl už pryč. Přísahám!" Ivan a doktor se na sebe tázavě podívali a doktor si jen povzdechl. Svalovec se na mě ještě jednou podívá pěkně zblízka, až cítím ten teplý vzduch, co vydechuje. Kouká na můj vytřeštěný výraz plný strachu. Jen svraští čelo, otočí hlavu na levou stěnu místnosti a poklidným hlasem povídá "Věřím mu. Ten fakt nic neví." Otočí hlavu zpět, zamrká na mě a jde zpět na své původní místo. Doktor jen zklamaně odkládá injektor na stůl vedle mě a tiše zamručí "ty máš teda kliku." O pár sekund později se otevřou dveře a vchází do místnosti někdo další. Tohle bylo teda o fous. Ještě, že má Ivan takové pochopení!

Jakmile neznámý muž vejde do dveří, Ivan nasadí vážný obličej, vzpřímeně se postaví a zasalutuje. Áha, vyšší šarže se zjevila na scéně. Doktor jen stojí, mávne rukou a povídá "dobrej pane." Vypadá to, že doktor má v tomhle místě hrůzy své nenahraditelné místo a nemusí panáčkovat jako tamhle můj zachránce. Musím si to přiznat. Dlužím Ivanovi poděkování!

Šéf si sundá svou důstojnickou čepici, bere si židli co je postavená v temném koutě a jde směrem ke mně. Arogantním tónem povídá "Dobrá práce pánové! A teď nás prosím omluvte" sedá si na židli přímo vedle mě. Je to pěkný dlouhán. Má krátké černé vlasy, přesto, že si právě sundal čepici tak i perfektně upravené. Jeho obličej má dokonale souměrné křivky, jako byste vzali půlku obličeje a druhou vzali přes kopírák. Prý je dokonalá souměrnost obličeje u člověka takřka nemožná ne-li vůbec možná. Závěr je jasný, tento důstojník prošel nějakou obličejovou chirurgickou úpravou. Má úplně černé oči! Bělmo už není bílé, ale je taky černé, prostě černo! Jako bych se díval na nějaký horor z raného jednadvacátého století. Jak se jen jmenovali ti lidé, co jiným lidem sáli krev? Krumplíři? Ne, to není to slovo. Jo! Upíři. Přesně takové oči. Podle očí si kolikrát můžete ledasco o lidské povaze odvodit, ale v tomto případě je to nemožné. Jen prázdno, jako by mu někdo vysál duši. Obličej bez jediné známky stáří. Dokonale vyhlazená pleť. Nos tak akorát a rty plné a bez jediné nerovnosti. Skoro jako výstavní panák. Má černý kožený kabát, dlouhý až k botám. Top kvalita. Na pravé paži má přišité červené trianglové logo, jako měl Ivan na rameni a doktor na kapsičce u pláště, a také vypadá, že je z kůže. Tenhle materiál se jen tak nevidí. Možná tak u spoluobčanů ze smetánky, ale těch já v životě moc neviděl. Z toho jeho obličeje jde strach. Trochu se ze mě nervozita vytrácela, ale teď je opět zpátky.

"Pane Krass, vy jste na mě svou zajímavostí udělal dojem" … já a zajímavost? Sakra, jestli já jsem zajímavý, taky vy asi moc lidí neznáte, že? "Tak vy jste se pokoušel hrát si na agenta a pronásledoval jste našeho podezřelého" jeho arogance se ani trochu nezmírnila. "Je škoda, že jste to nedokončil. Nějaká informace o tom člověku by se nám hodila" … jo, mě by se to taky líbilo, ale moc agentské praxe nemám, ale to už asi víte. "Hm, tak co s vámi? No, víte … porušil jste zákon a tomu nelze uniknout bez trestu. Ale my nejsme jako ti amatéři od policie, víte?" … amatéři? No já nevím, ale podle mě dělají svou práci až moc dobře. "My jsme na jiné úrovni. My hledáme skutečné zločince a tím váš objekt pozorování byl. Je pro nás velmi důležitý, víte? Patrně si všiml, jak na něho zíráte a zmizel" … nepovídejte, to by mě ani vesnu nenapadlo. "Vím. Není vám moc do řeči. Budete muset setrvat nějakou dobu v naší zadržovací cele, než se rozhodnu, co s vámi, ano? Brzy se zase uvidíme." Šéf se zvednul, dlouze se na mne podíval a zavolal si Ivana. "Agente padesát tři!" Svalovec hned vtrhnul do místnosti s ustaraným výrazem, jako by právě viděl ducha. "Ano pane?" sakra ten chlap musí být fakt velký zvíře, když se ho i můj ochránce bojí. "Odveďte pana Krasse do zadržovací cely prosím!" Kapitán strachu a povýšenosti si nandal svou důstojnickou čapku, otočil hlavu ke mně a klidným hlasem praví "Tak se zatím mějte. A neutečte nám." Zmizel v temnotě vchodu jako nějaký přízrak. Jen jsem vykuleně zíral, jako kozel na svá nová vrátka u ohrádky. Ty jeho oči! Ty jen tak nezapomenu! Běhá mi z nich mráz po zádech.

Ivan jde směrem ke mně, aby rozepnul všechny tři pásy, které mě drželi v nehybnosti na téhle houpačce. Vypadá to, že doktor, už zmizel. Patrně si šel doktor Jekyll dát siestičku se svým druhým já panem Hydem. Svalovec mě hbitě odpoutává od lavice osudu s úsměvem na tváři. S radostným tónem v hlasu mi povídá "Teda ty máš ale štěstí. Většinou schůzky s naším komandérem nedopadají vůbec radostně, to ti teda povím" … já jen mlčím a pořád nějak nemůžu zpracovat to, co se tu vlastně stalo. "Klidně mluv, tady žádné skenery ani odposlech nejsou" povídá s klidem. Bere mě za paži, chytne mě za levou nohu a táhne k sobě. Já jen sípu z vyčerpání a dehydratace. Už to bude pár hodin, co jsem se něčeho napil a po těch energiťácích jsem dehydratovaný jako maratónec po běhu skrz na skrz Prahou. Hází mou ruku kolem jeho krku a chytá mne za pas a pomalu vykračujeme.

"Chtěl jsem ti poděkovat za to, že jsi mi dal šanci … víš … říct pravdu" zasípal jsem z posledních sil. Ivan se jen podíval, zamrkal na mě s nahozeným úsměvem v tandemu. Vypotáceli jsme se z místnosti, až jsme se dostali na chodbu. Poohlédl jsem se. Byla to jen pustá temná chodba se slabým bodovým osvětlením. Na obou stranách chodby byly samé dveře jako ty, kterými jsme vyšli. Byly slyšet větráky klimatizace a občas jsem zaslechl nějaký výkřik. Je to možné? Že bych opravdu byl v Mezinárodním nápravném zařízení? To bych to dotáhl opravdu daleko. Nikdo mi neuvěří, že jsem tu byl a dostal se živý ven. Co já tak vím z vyprávění a zpráv, byl bych asi první. Pomalu jsme se blížili k železným dveřím s červeným světýlkem. Kroutím zmateně hlavou sem a tam. Je tu nápis "RYCHLOVÝTAH". Páni! Tohle bude asi nějaká hodně vysoká budova, když tu mají rychlovýtah. Zachránce se natahuje po čudlíku a je slyšet jen tiché cvaknutí. Na chvilku se opřu o dveře a jen upřeně hledím na jedno bodové světlo hned nalevo ode mě co sem tam zablikalo. Když jsem se poohlédl po Ivanovi, tak ten jen koukal nad dveře a sledoval měnící se číslice označující podlaží, kde se právě výtah nacházel.


Jakmile výtah dorazil, bylo slyšet jen hlasité zacinkání a z reproduktoru vně výtahu se ozvalo hlášení "Sto dva a dvacáté podlaží. Výslechové místnosti." Ano, vypadá to, že má domněnka, kde se nacházím, se potvrdila. Ivan mě chytl za pas a odtáhl mě do výtahu. "Dveře se zavírají!" hlásí reproduktor. Výtah se blesku rychle rozhýbal, až mě zabrnělo v podbřišku.


Stojím opřený o stěnu výtahu a jen sleduji, jak se mění čísla podlaží na displeji. Ivan jen klidně stojí a potichu vydechuje. Je to až k nevíře, jak se ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu může váš bezstarostný život proměnit v hotové peklo. Ještě před pár hodinami byli mé největší starosti to, na co se budu večer dívat nebo co si dám k večeři. Teď je mou starostí fakt, jestli se vůbec z tohoto zařízení dostanu živý. Musím myslet na své kolegy. Co si asi pomyslí, až nepřijdu do práce jako spořádaný zaměstnanec, tak jak jsem to dělal posledních několik let. Už teď mi schází ty naše průpovídky s Dominikem. Docela mi ten vykuk schází a to jsem pryč teprve pár hodin. Nikdy mě nenapadlo, že mi bude to naše předstírání slušného vychování před Danielou scházet. Ah ano, Daniela, ta mi schází ze všech nejvíc. Ten její úsměv co mi hned rozzářil den jen, co jsem vstoupil do obchodu. Byla moc hodná, a i když je mi za těžko to přiznat, tak s Dominikem bude šťastnější. No jistě, že bude, když si jí ani nikdy nikam nepozval Martine!

Výtah zpomalil, až se zastavil. Slyším další cinknutí a hlášení z reproduktoru "Osmnácté podlaží. Blok C. Zadržovací cely." Tak moment, osmnácté? Nechci být sýček, ale přijde mi to jako zvláštní rozvržení vězeňské budovy. Nemělo by nejprve dojít k výslechu a až poté k uvěznění pachatele? Kdybych byl architektem tohohle pekelného místa, nejspíš bych podlaží zaměnil. Na druhou stranu, jestli je to taková nedobytná pevnost, jak znám z vyprávění, tak si tu s rozvržením místností nespíš hlavu, lámat nemuseli. Ivan mě opět chytá za paži a dává si jí kolem krku. Vypotácíme se z výtahu do další temné uličky s maličkými bodovými světélky. Je cítit chlad. Táhne mi na obličej. Jak se tak ploužíme, zaslechnu jakýsi šepot. Najednou si všímám, že chodba je díky mizernému osvětlení nekonečně dlouhá a všude kolem nás jsou samé ocelové dveře s číslicemi a zavřenými zásuvnými dvířky. Ty budou patrně sloužit pro bachaře, aby mohli nahlédnout dovnitř cely. Ploužíme se dál a dál. Šepot je čím dál tím více zřetelný. Všechny ty cely, plné lidí. Jako Satanova kartotéka s pořadovými čísli. Jen se tu tak může procházet a kdykoliv otevřít jakákoliv dvířka a podívat se, co za utrápenou duši se chystá do jeho ohnivého království. Zajímalo by mne, jak vlastně lidé přišli na to, že právě oheň je ten symbol kacířství a viny. Dnes už to takové není, ale v dávných dobách, jak jsem se v jedné prastaré knize dočetl, kdy naši předkové ještě bydleli v jeskyních a sháněli veškeré potřeby důležité proto, aby se vůbec dožili dalšího týdne, pro ně musel být oheň posvátný. Docela ironické, myslet si, že ten přírodní plápolající žhavý úkaz by měl být spásou pro život a zároveň posel odplaty a nekončícího utrpení. Jak že to bylo? Že Satan vybírá ty zlé, co si nezaslouží žít svůj život, hází je do rozpáleného kotle a popichuje ztrápené duše svým pekelným trojzubcem. Někdo kdo tohle vymyslel, aby ty nenapravitelné kriminálníky pohrozil, musel mít opravdu bujnou fantazii. A jak vlastně lidé rozpoznali dobro od zla? Ano, samozřejmě, člověk co zavraždil nevinného člověka, si nejspíš zasloužil být uvržen do bájného pekla, ale když byl bůh všemocný, tak Satan nejspíš také, ne? Jak ale poznali, že představitel jejich boha, co je nabádal k tomu, aby konali dobro ve jménu páně, nebyl vlastně vyslancem z pekla? Nebylo by to dokonale ironické? No jaké alibi pro masového vraha by bylo lepší než člověk, o němž se traduje, že je spojen přímo s bohem? Toho by asi nikdo nepodezíral. Na druhou stranu, takový člověk byl nejspíš neustále sledován zraky svých stoupenců, takže po každodenní modlitbě si zaskočit na vraždičku, by asi nebylo zrovna snadné.

Dveře s číslem 159. Můj nový domov předpokládám. Ivan celý ztahaný mě drží za paži, zatímco odmyká dveře. "Tak a jsme tady" pravil vítězoslavně. Dobelhali jsme se až k posteli, kde mě opatrně položil na vrzající nepohodlnou postel. "Vydrž, donesu ti vodu a něco k snědku" řekl vyčerpaně. Podíval jsem se na něho a zasípal jsem "Jak ti mám vlastně říkat?" Ivan se na mě podíval, pousmál se a řekl "Říkej mi padesát trojko" zamrkal na mě, narovnal se a odešel mi pro občerstvení. Dveře sice zamkl, ale já bych stejně nikam neutekl. Sakra Martine! Bojuješ tu o svobodu a tvá lenost ti zabraňuje k překonání vyčerpání a úprku z pekla!


Ležím na té rozvrzané posteli a rozhlížím se po svém novém bytě. Tak copak tu máme. Místnost je velká asi tři metry na dva metry. Je dost temná a chladná. Ovladač topení tu nevidím, no nevadí. Vedle postele je malý železný stoleček s lampou. Na stropě sice světlo je, ale to se nejspíš zapíná odněkud, kam přístup nemám. A hele, mám i vlastní záchod! Super. Budu ti říkat Fred. Tak Frede, já jsem tvůj nový spolubydlící a asi si tu nějaký čas pobudeme. Za co jsi tu ty? Hehe. Přímo nad postelí je polička. Ze spodu z mého pohledu je vidět kousek nějaké knihy. Vynikající, alespoň něco na zkrácení času. Sbírám síly, opírám se o pravou ruku a cítím, jak mi začíná brnět. Skoro jako doma, když jsem se natahoval po kelímku s energiťákem. Ten mi bude chybět. Ta divná rezavá pachuť s příchutí borůvek, ostružin nebo stará dobrá klasika s příchutí energiťáku. Heh. Jde mi to dobře, už se opírám o loket a natahuji se pro knihu. Ještě kousek a ještě kousek. Nic. Je moc vysoko, ale na poličku ze spod bych dosáhl. Napřahuji se a dávám pěstí do poličky, až kniha padá na postel. Uf, výhra. Zvedám knihu a koukám na titulek "VĚZEŇSKÝ ŘÁD. TISÍC A JEDNO PRAVIDLO JAK BÝT VZORNÝM VĚZNĚM" … házím knihu do kouta. No výborně, tak jediná zábava tu asi budou jen mé myšlenky. Už pomalu ani neotevřu oči a padesát trojka stále nikde. Zajímalo by mě, jestli to číslo má nějaký hlubší význam, to ale záleží kolik agentů, vlastně mají. Už to déle nevydržím, musím si konečně dáchnout. Snad se nebude zlobit, že už budu spát, až dorazí. No, alespoň jdu spát dobrovolně a bez drog!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 beatum beatum | 29. února 2016 v 14:07 | Reagovat

Záchod Fred :) určitě z něj bude zajímavá postava se skvělým charakterem:)
Skvělý díl, rychle další!
Zdá se mi to, nebo se 53 chová k Martinovi jinak, než by měl?

2 Introvert čili já Introvert čili já | E-mail | 29. února 2016 v 15:36 | Reagovat

Martinovi ještě trochu humoru zůstalo :-)
Máš dobrý postřeh, uvidíme kam toto nové přátelství hrdinu zavede.
Jinak, ještě dělám na diplomové práci, takže budu přidávat další části v pomalejším tempu.
Část 6 bych mohl přidat během zítřka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama