close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

VÍTEJTE NA MÉM BLOGU SPISOVATELSTVÍ AMATÉRA.
PRO INFORMACE OČ SE JEDNÁ ZAJDĚTE PROSÍM DO PROFILU.

Prvotina VI. část

1. března 2016 v 11:17 | Introvert čili já
Tak přidávám další část ukázky.
Vsuvky z Krassovi minulosti s tajenmou ženou určitě budou rozebrány v samostatné kapitole. Chtěl jsem tím udělat postavu zajímavější a přinést další důvod číst dál.
Chtěl jsem aby se postava nějakým způsobem vyvíjela, aby se změnilo její chování a myšlení, ale to až v další části. Děkuji všem co si ukázky čtou a přeju příjemné čtení.





Kapitola třetí: Nabídka

Je teplý letní den. Sedím v kuchyňce u okna a dívám se, jak začínají padat kapky deště. Je slyšet jak dopadající kapičky narážejí na plechový parapet přímo pod oknem. Trošku jsem si ho pootevřel, abych cítil ten jemný vánek, co se přes okno dere až ke mně a abych cítil tu příjemnou vůni právě začínajícího deště. Má milá seděla vedle v pokoji na sedačce a úpěnlivě sledovala co se děje ve zprávách. Po chvilce sledování, jak se z pár kapiček stal neprůhledný zával deště, na mě volá "Pojď sem! To musíš vidět! … hned jsem se zvedl a šel k ní. Sedl jsem si hned vedle a chytl jí za ruku. Zrovna běželi zprávy. Stál tam vysoce postavený politik na tribunálu a zrovna něco hlásal svým spoluobčanům. "Aktuální zprávy vám přináší SZČK! Stojíme tu před parlamentní budovou a dozvídáme se konečný výsledek jednání o zákonu o omezení porodnosti! Zákon byl dnes schválen, s okamžitou platností! Zákon bude vyhlášen v celé Evropě! Znamená to …" smutně se na mě podívala a otočila hlavu zpět směrem k televizi. Opřela si svou hlavu o mé rameno a smutně povídá "Jak tohle můžou dovolit" povzdechne si. Proč by nemohli. Pokud by něco neudělali, naše Země bude přelidněná. Potravinářský průmysl nebude produkovat dostatek potravin pro celé obyvatelstvo a stejně by, jsme časem poumírali. Pamatuji si to z proslovu jednoho významného vědce, laureáta Nobelovy ceny, který měl proslov o tom, že mír nikdy nebyl, není a být nemůže, aniž by nedošlo k rázným omezením. Lidstvo musí být nějakým způsobem regulováno, aby nedošlo k přelidnění. Za jeden z nástrojů by se daly označit války. I přes tu hrůzu, teror a ty nepředstavitelné zážitky, které museli vojáci snášet, to bylo nutné zlo, aby lidstvo mohlo dál existovat. I kdyby nedošlo k válkám, příroda by si našla svou cestu. Objevila by se nějaká hrůzná nemoc, která by obyvatelstvo této malé planetky opět zredukovala na dostatečný počet. Myslím, že omezení porodnosti, je lepší způsob jak lidstvo uvést do rovnováhy aniž by došlo ke krveprolití. "No snad mají pravdu a pomůže to lidstvu přežít" povídám ustaraným tónem. Jen si povzdychla a klidným hlasem řekla "Nespi". Tázavě jsem se na ni ohlédl a opět opakovala a hlasitěji "Nespi!" … "Hej nespi už!". Otvírám pomalu oči a opět si připadám jako bych vylezl z vody po celém dni potápění. Pomalu zvedám hlavu. Cítím svůj zatuhlý krk a jazykem si přejíždím po popraskaných rtech od dehydratace. Několikrát zamrkám a obraz se mi už zlepšuje. Vidím jak ve vchodě stojí padesát trojku. Rychlým pohledem se poohlédnu a na stolku vidím láhev vody a kus nějakého sendviče. Narovnám hlavu zpět a nasadím úsměv. "Promiň, že jsem usnul. To už je ráno?"

Ivan si to pomalou chůzí namíří přímo ke mně a s poklidem říká "Tak co? Vyspal ses do růžova?" No skoro necítím své nohy ani ruce od toho jak jsem byl, bůh ví jak dlouho připoutaný. Krk mám taky pěkně ztuhlý. Ale nemůžu si přeci stěžovat. Nic mě nebolí, prsty a zuby mám taky všechny a krev neteče. No tohle byla vážně klika. "Jde to kamaráde. Děkuji za optání" nasazuji svůj tupě radostný výraz.

"Pojď. Musíme jít. Komandér tě chce vidět" říká s plnou energií v hlase. "Ale tentokrát půjdeš po svých. Já už tě nosit nebudu, he he." Ivan má dobrou náladu. Třeba již ví, co komandér po mě chce a je to pro mě dobrá zpráva. Třeba se z tohohle místa dostanu ještě dnes! Pomalu si sedám na postel. Cítím, jak mi lehce brní v nohách. To je dobře, alespoň vím, že mi neodumřeli. Vstanu z postele a lehce se zakymácím. Vyrovnám to. Vypadá to, že to není tak hrozný, jak jsem si myslel. Nesmím jen prudce otáčet hlavou. Ivan už stojí u dveří, tak jdeme na to! Nashle Frede.

Vyházíme na chodbu. Pořád stejně temná, ale už není slyšet šepot, nýbrž slyším nějaký hlahol v celách, které míjíme. To každý má svého spolubydlícího nebo už jsou tu tak dlouho, že si povídají sami se sebou? K tomu abych si popovídal sám se sebou, nemusím mluvit nahlas, ale kdo ví, jak na člověka zapůsobí to, že je někde dlouhé roky naprosto osamocen. Já mám samotu rád, ale když se nad tím zamyslím, tak jsem vlastně nikdy nebyl sám dost dlouho, abych zjistil jaký to je být úplně sám. Chodil jsem do práce a tam jsem si se svými kolegy vybíral denní dávku společenské interakce. Celé víkendy jsem sice býval sám, ale přeci jenom, jsou to jen dva dny. Neumím si ani představit co tu ti vězni musí prožívat. Jdu asi dva metry za vesele si vykračujícím Ivanem. Jde majestátně jako by mu to tu patřilo a já se pořád kontroluju, aby se mi nepodlomili kolena. Cit do nohou mi už proudí dobře, ale občas se zakymácím.


Už jsme u výtahu, který zrovna cinká. Vypadá to, že už je tu víc živo než večer. Železné dveře se otvírají a vycházejí dva bachaři. Jde z nich strach. Jsou větší než Ivan. Mají na sobě nějaké lesklé brnění po celém těle. Není jim vidět do obličeje, jsou vidět jen ústa. Oči mají zakryté jakýmsi červeně zářícím displejem. Celý v černém a na obou ramenech onen červeně zářící znak, kterému stále nemůžu přijít na jméno. Oba bachaři Ivana pozdraví divně zkresleným hlasem, jako byste mluvili přes nějaký modulátor hlasu "Dobrý den agente 53!" Ivan jen pokývá hlavou, a když jdou kolem mě, tak jeden z nich tiše pronese " Na co vejráš brácho." No. Také vás zdravím. Chápu. Já, podivný vězeň a ty autorita. Nic se nestalo! Ivan se jen chechtá a dívá se na mě z výtahu. "Tak pojď už" povídá radostně, jakoby právě slyšel vtip.

"Dveře se zavírají" hlásí ženský hlas z reproduktoru ve výtahu. Opírám se o stěnu a lehce vydechuji. Ivan se zase dívá na čísla kmitající na displeji. Trošku si odkašlu a nadhodím "Hele, nevíš, co po mě bude chtít?" Ivan jen pootočí hlavou a říká s klidem v hlase "Počkej si a uvidíš." To by mě zajímalo, co to bude. Na jednu stranu cítím velkou touhu ukojit svou zvědavost, ale na druhou stranu, bych už teď chtěl být na cestě domů. Nemám rád překvapení. Jsem vždycky daleko klidnější, když vím, co mě čeká, ale člověk byť sebe opatrnější nikdy nemůže vědět, co si pro něho život připraví, že? Je tu totiž ten nevyzpytatelný lidský faktor.

Výtah cinká. "Druhé podlaží. Velitelství." … druhé? To jsem skoro dole. Čekal jsem spíš nějaký střešní apartmán. "Tak jdeme" mává na mě Ivan. Vidím krásně osvětlenou chodbu lemovanou zlatými ornamenty. Podél podlahy vedou červené paprsky a ze shora jemně svítí čiré bílé světlo, krásně podtrhující majestátnost tohoto podlaží. Skoro jako mé domněnky o bohu a pekle. Ze shora na nás svítí paprsek čistoty, kdežto zemi lemuje červená barva provinění. Možná je to jen pouhý designový prvek, který shodou náhod vypadá, tak jak si myslím. Po pravé straně jsou jedny ocelové dveře nesoucí název "ZÁSTUPCE KOMANDÉRA" a naproti nim jsou druhé ocelové dveře, ale již bez názvu. Že by úklidová komora? Jdeme po schodech k posledním dveřím. Každý shod je oddělený červeným paprskem. A jsme u dveří. Jsou to velké ocelové dveře s nějakým obrazcem vyrytým do dveří a místo klasického šedého rámu jsou dveře lemovány mistrovsky zdařilým dílem zlaté barvy. Že by to bylo pravé zlato? Dva orlové s hlavou nasměrovanou přímo na nás. Mají natažená křídla, jako by si podávali ruce. Jak vidno, komandér je důležitou osobou a vyžádal si mou přítomnost. Polykám knedlík, co mi uvízl v krku a za hlasitého zacinkání vcházím dovnitř. Ivan zůstává před dveřmi a jen na mě zamrkal.

Vstupuji do místnosti a chvíli jen postávám. Hrkne ve mně, když se zamnou, zavřou velká ocelová vrata. Chvilku se poohlížím. Místnost je temná. Jemně svítící červené paprsky lemují podlahu místnosti, všechny její kouty a zákruty. Na právě stěně vidím nějaký obraz. Obrovská malba s nějakým mužem, který se tváří jako by ovládal celý svět. Sedí na velké židli a v pravé ruce drží jakýsi zlatý objekt. Trošku zamžourám a zaostřím očima. Vypadá to na kopii naší Země vyrobené ze zlata. Má na sobě ušlechtilé oblečení, jako co bylo popisováno v knihách z druhé poloviny dvacátého století. Obličej má vážný. Malíř dobře vystihl každý detail. Obraz je v širokém zlatém rámu s různými ornamenty vyřezanými po obvodu. Na levé straně naproti tohoto veledíla vidím obrovskou mapu Evropy. Ale jak se tak dívám, státy jsou označeny jinak než jak to znám já. Celý kontinent Evropy je vybarven rudě a nese jeden celistvý název. Kvůli špatnému osvětlení jej ale nepřečtu. Patrně půjde o smyšlenou mapu nebo mapu z nějakého mě neznámého století. Možná jen idea unitární Evropy?

Pomalým krokem jdu v před a opět koukám na pravou stranu. Jsou tam nějaké dveře. Malé a již bez majestátného lemování orly. Je na nich něco napsaného, ale nepřečtu to, jsem moc daleko a nejsem na žádné exkurzi v muzeu strachu, tak je raději nechám být. Musím svou zvědavost krotit, nerad bych vedl další nepříjemný rozhovor s doktorem Frankensteinem. Na levé straně je oblá knihovnička a po obou stranách knihovničky stojí velké kožené křeslo s lampou po jeho straně. Když se tak rozhlížím celá ta místnost má zvláštní tvar. Od dveří vede rovná chodbička, která se po pár metrech rozjíždí do kruhu. Skoro jako bych se díval ze shora na půdorys staré baňkové žárovky, kterou jsem viděl v jedné z těch starých knih.

Přicházím doprostřed kruhu, před obrovský černý dřevěný stůl. Dřevěný? Je to možný? Nábytek vyrobený ze dřeva jsem už neviděl strašně dlouho. Od té doby co stromy začaly být chráněné se vše vyrábí z umělých materiálů nebo železa. Tak rád bych si na něj sáhl a přejel po něm svými prsty, abych opět cítil to teplo pravého dřeva. Na tom obrovském stole, který by se sotva vešel do mého obývacího pokoje, byla postavená lampička, svítící jemným čirým světýlkem. Poslední světlo v hluboké nekonečné temnotě, která mě právě objímá. Světlo co mi dává naději a sílu, abych šel dál a spatřil, co si na mě život uchystal. Za stolem stálo křeslo s dlouhým opěradlem dosahujícím tak vysoko, že bych se musel na křeslo postavit, abych vůbec dosáhl na jeho konec. Vypadá, že bylo vyrobeno také ze dřeva a následně natřeno na černo. Křeslo vyplňuje krásně nadýchané červené polstrování z kůže. Nikde nikdo. Sedám si na jednu z těch skromných židliček ze železa stojícími přímo před stolem. Je dobře vidět kdo má navrch a kdo je jen bezvýznamné nic, co musí slepě poslouchat příkazy a akceptovat jakoukoliv teorii a domněnku, kterou mu osoba sedící na tom majestátném křesle, na něho sešle. Rozhládnu se a natahuji ruku ke stolu, abych si sáhl.


Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel, jak se otvírají postranní dveře. Ihned jsem vyskočil ze židle a stál jsem s udiveným výrazem jako prvňáček na první hodině tělocviku. Komandér si kráčel přímo ke stolu. Posadil se na své křeslo. Upřeně na mne hleděl těmi svýma děsivýma očima. Jen jsem tam stál a čekal jsem, co se bude dít. Šéf si potichu odkašlal "Prosím sedněte si pane Krassi" a poukázal na židli, ze které jsem vyskočil při jeho příchodu. Ladnými pohyby rukou sáhl po jednom šuplíku, ze kterého vytáhl gramofonovou desku. To je velká rarita. Takovéto desky jste si mohli prohlédnout jen v encyklopedii. Jednou rukou se zapřel o stůl a vstal z křesla. Zamířil si to přímo za něj, kde stál malý stoleček a na něm stál dřevěný gramofonový přehrávač. Další obrovská vzácnost takovýto analogový přehrávač. Tyto přehrávače se vyráběly od počátku dvacátých let a byly velmi oblíbené pro svůj nezabarvený a teplý zvuk. Možná existoval již dříve, pravděpodobně po vynálezu fonografu Thomase Alvy Edisona. Podíval se na mě a s klidem v hlase se zeptal "Máte rád hudbu?"

"Samozřejmě, že mám" odpověděl jsem s malým projevem nervozity v hlase. Komandér se pousmál a slabě foukl na desku, aby ji očistil od nežádoucího prachu a pomalu ji položil na talíř gramofonu. Ukazováčkem pravé ruky jemně stlačil závažíčko upevněné na raménku. Zmáčkl tlačítko na spuštění gramofonu a krouživým pohybem paže otočil raménko na desku a spustil jej, až jehla dopadla do drážky desky. Zvuk zlehka zapraskal a začala hrát nádherná skladba Árie od umělce Johana Sebastiana Bacha. Pamatuji si tuto skladbu z doby, kdy jsem navštívil muzeum s uměleckými díly. Okouzlující melodie. Komandér má očividně vkus.

Chvilku tam jen tak seděl a poslouchal tu nádhernou melodii. Po chvilce se otočil a vrátil se zpět do křesla. Položil si oba lokty na stůl a vsunul si prsty obou rukou mezi sebe a s klidným hlasem řekl "Máme velké plány, které se již brzy uskuteční. Jde o velkou vizi. Sjednocená nezávislá Evropa. Jedna vláda, jeden parlament, jeden policejní orgán a my." Roztrhl ruce od sebe a znovu sáhl do šuplíku. Vyndal malou kartonovou krabičku a zní, vytáhl doutník. Tenhle chlap je továrna na věci, které již upadly do zapomnění. Začíná se mi líbit. Naklonil krabičku a zeptal se "Chcete?" Odmítavě jsem zakroutil hlavou "Děkuji, ale ne." Pozvedl obě obočí "No jak chcete" vzal si do ruky malý stříbrný nástroj, vložil do jeho otvoru doutník a secvakl jej. Dal si doutník do pusy a připálil si s malým zlatým zapalovačem s vyrytým trianglovým symbolem.



Místnost se zlehounka začala plnit dýmem z doutníku. Komandér si jej odložil na malý skleněný popelník a pokračoval "Naše organizace se nazývá Řád. Máme pobočky v každém státě Evropy. Mimo bývalé Rusko samozřejmě, to je již součástí Euro-Asijské dynastie. Po sloučení všech států Evropy se sloučí i naše organizace a vznikne tak Nový Řád" … sáhne po doutníku, potáhne a vyfoukne kouř nahoru. Opět se podívá na mne a pokračuje v monologu "My se nezabýváme bezvýznamnými případy jako policie, víte? Žádné feťáky, nahodilé vrahy a zloděje nýbrž skutečnými hrozbami Evropy." … podívá se na popelník a odklepne si "Evropa se sjednotí tak jako tak a Řád úspěšně potlačil každou hrozbu až na jednu. Jde o organizaci, o které se mluví jako o odboji." … sahá do šuplíku a vytahuje nějakou složku a pokládá ji na stůl. "Já bych se chtěl stát nejvyšším představitelem Nového Řádu, avšak abych se jím mohl stát, musím zařídit, aby tento odboj zanikl, a vy mi v tom pomůžete" přimhouřil oči a opřel se o opěradlo svého majestátného křesla. Na chvíli jsem přestal dýchat. To jako vážně? Vždyť já ani nevím, jak se drží pistole, natož abych hledal nějakého člověka, co očividně Řád nesnáší. Zhluboka jsem se nadechl a zeptal jsem se "A proč jste si vybral zrovna mě?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama