Přidávám další kousek.
Na projektu stále pracuji a ještě pár částí přidám.
Vím, že hodnost komandér je stejná jako velitel. Ale jde jen o odlišení, patrně to budu ještě upravovat, jako spoustu jiných věcí.
Naleznete-li chybu, prosím dejte vědět do komentářů. Děkuji a zas příště ;-)
Komandér se jen ušklíbl a otevřel složku "Víme o vás všechno. Vedete nenápadný život. Nemáte žádnou rodinu. Otec zesnulý, matka zesnulá, žádní sourozenci a jiní rodinní příslušníci. Nikdy jste nebyl ženatý a víme dokonce i to, že nevěříte v boha." Nechtěl jsem to dávat najevo, ale nějak jsem se přestal ovládat a jen jsem upřeně zíral s otevřenou pusou.
Ihned jsem převzal inciativu, abych se z toho vykroutil "Ale já nemám žádné zkušenosti, nemám ani dobrou fyzičku a ujišťuji vás, že bych se zbraní netrefil ani do budovy, i kdyby stála přímo přede mnou!"
Šéf svraštil čelo a klidným hlasem řekl "Nebojte se, jsme organizace s téměř neomezenými možnostmi a máme ty nejlepší hračky na hraní. My z vás agenta uděláme během pár chvil." … naklonil se ke stolu, potáhl si z doutníku a pokračoval "Jde o ty vlastnosti, kterými se od ostatních lišíme, víte? Jako zvídavost. Umění odhadnout člověka nebo být nenápadný vůči svému okolí."
To nevím, jestli jsem dobrý zrovna v tomto, spíš jsem dobrý v koukání na televizi nebo v pojídání hamburgerů u Jendy. "A to nemáte lepší lidi? Přeci, musíte mít spoustu jiných agentů, kteří si s tím poradí daleko lépe!"
Komandér vypouští dým ze svého nosu, ušklíbne se a povídá "Pane Krassi, my máme agentů dost, ale vy jediný jste byl v přímém kontaktu s naším cílem. Chlap, kterého jste potkal v té jídelně. Dokážete ho identifikovat ihned, chápete?" … začíná zvyšovat hlas "Buďto se stanete agentem a dopadnete toho teroristu nebo vás nechám zavřít do nejhnusnější cely s těmi nejhoršími bachaři kdesi v koutě tohoto komplexu a tam budete hnít do konce svého mizerného života. Vyjádřil jsem se dost jasně? Nebo to chcete nechat vytetovat na vaše čelo?" … kouká na mě jako by mě chtěl tím pohledem probodnout.
Hlasitě jsem polkl, že to musel slyšet i Ivan za těmi ocelovými dveřmi "Chápu. Nemám na výběr." … komandér se usmál "Máte, ale být vámi, přijal bych tu první nabídku." Začalo mi cukat v koutku úst. Vykoktal jsem ze sebe jen "D-d-dobře. Beru tu první možnost."
Komandér bouchl do stolu, až to ve mě hrklo. "Výborně, já věděl, že máte mozek! Běžte za agentem 53. Přiděluji vám číslo 103 po našem zesnulém agentovi. Ihned se hlaste u naší doktorky, ve zbrojnici a pak u svého velitele. Agent 53 vám vše vysvětlí a ukáže. To je vše!" Zvedám se ze židle, celý zrudlý a pomalu se belhám ke dveřím, když to slyším, jak na mě křičí přes celou místnost "Jo a Krassi! Ne abyste mě zklamal! Nesnáším, když mě někdo zklame!"
Vylezl jsem z místnosti. Zabouchly se za mnou ty obrovské dveře. Ohlédl jsem se a skoro jakoby se mi ty dva ptáci nad dveřmi vysmívali. Stál tam Ivan, udiveně na mne zíral a zvídavě se zeptal "Tak jak jsi dopadl?" … nahodil jsem překvapený výraz "Ty jsi to neslyšel?" … Ivan vypadá, že neví, o čem mluvím a povídá "A co jsem měl slyšet?" … srazil jsem z tváře údiv "Ale nic. Hezky jsme si spolu popovídali a dohodli jsme se, že by bylo nejlepší, abych se přidal k Řádu." Ivan hned nahodil radostný výraz "No skvělý! Tak tě vítám!" a podal mi ruku. Tvářil jsem se že mám radost, ale už jsem přemýšlel nad tím, že už nikdy neuvidím své kolegy, svůj dům, ani své nudné auto, ale kdo ví, třeba mě to bude bavit.
"Komandér říkal, že mi to tu máš ukázat. Zavést mě k doktorce, do zbrojnice a pak za velitelem." Povídám Ivanovi, zatímco kráčíme k výtahu. Padesát trojka souhlasně kýve hlavou.
Nastoupili jsme do výtahu, stojíme a jen oba koukáme na displej nad dveřmi. Vypadá to, že už začínám zapadat. "Patnácté podlaží. Zdravotnické centrum." Hlásí žena z reproduktoru. Vstupujeme do matně bílé chodby s různými informativními plakáty po obou stranách a namalovanými červenými kříži. Nemám rád nemocnice. Už je to dlouho co jsem tam byl naposledy. Asi nejvíc nemám rád ten divný zápach, křik pacientů a zástupy lidí. Tady ale nic takového nebylo. Míjíme první dveře s názvem "SKLAD". Tady budou uskladněné všechny ty dobroty, co nám prostým lidem usnadňují a zkvalitňují život. Doktorka by mi mohla předepsat něco na uklidnění, to by mi teď dost pomohlo. Pořád musím myslet na to, co mě čeká a není mi z toho dobře. Míjíme další dveře. "OPERAČNÍ SÁL". Tomuhle místu se budu vyhýbat jako čert kříži. Nechci, aby se mi nějaký robot s automatickými rameny připomínající chobotnici, přehraboval v těle. Jestli se mi něco stane, tak doufám, že to nebude moc bolet a hravě to spraví pár magických pilulí. Jsme u dalších dveří. Tyhle jsou velké a je z nich cítit pronikavý zápach. Nad dveřmi se tyčí velký černý nápis "VÝZKUM. VSTUP JEN POVOLANÝM OSOBÁM." Tohle bude asi ta místnost, kde dochází ke všem těm pitvám mimozemšťanů. Musím si neustále něco omílat v hlavě, abych přerušil ty hrůzné myšlenky. Přicházíme k posledním dveřím na tomto podlaží. Je nad nimi napsáno "KANCELÁŘ DOKTORA." Ivan se na mne podívá s úsměvem na tváři "Tak a jsme tu. Doktorka se ti bude líbit." O tom pochybuji. Ještě se nestalo, aby se mi někdo, kdo praktikuje medicínu, alespoň vzdáleně líbil. No ano, pokud to bude její povolání a já nebudu její pacient, tak by tu možná nějaká šance, že přeskočí jiskra i byla.
Vcházíme do místnosti. Zářivě bíle světlo. Doktorka tu má trošku nepořádek. Všude samé štosy složek, různé přístroje a nějaké skeny pacientů. Tamhle je. No dobře přiznávám, že jsem se s tím, že se mi nebude líbit, asi unáhlil.
Byla opravdu pěkná. Kdy já naposled vlastně viděl normální ženu? Oni je snad někde vyrábí nebo nevím. Její světle černé vlasy se jí leskly v záři světel. Měla krásně uhlazený obličej. Na někoho kdo očividně tráví soustu času ve zkoumání různých věcí, o který nemám ani páru jak se nazývají natož, abych věděl, k čemu jsou užitečné, tak se o svůj vzhled stará. Vrchní část tváře měla posetou pihami. Jak rozkošné. Měla krásné zelené oči. Ještě, že tak! Další černotu v očích bych už nesnesl. Byla docela malá, menší než Ivan a já. Měla na sobě perfektně čistý bílý doktorský plášť a bílé upnuté kalhoty. Krásné křivky, zadíval jsem se jako dáma vyšší společnosti na obrovský diamant. Na kapsičce ve které měla nějaké stříbrné tyčky, měla vyšité logo Řádu. Martine! Nepokaz to!
Ihned se natahuji, abych jí potřásl rukou, a se zájmem se představuji "Těší mě, já jsem Ma … vlastně agent sto" … ihned mě přerušuje, aniž by si všimla, že jí chci, jak se patří, potřást rukou jako znamení uznání a dobrého vychování a spustí "Ano ano. Krass Martin, kód sto tři. Světle hnědé krátké vlasy, modré oči, krevní skupina AB negativní, občasné projevy narcismu. Sto trojka často projevuje sympatie, i když tím skrývá projevy nenávisti. Má dobré schopnosti dedukce. Průměrné IQ, špatná fyzická kondice" … podívám se s údivem na Ivana a ten jen kývne hlavou a s klidem povídá "Počkej si." Doktorka se zájmem pokračuje "Ano ano. Bude potřeba zajistit celkový sken subjektu. Bude potřeba zjistit zdravotní stav. Subjekt nutně potřebuje rekonstrukci svalstva, posilnění obranyschopnosti orgánů. Doporučuji implantaci mozkového čipu a pár dalších úprav ke zvýšení pravděpodobnosti přežití v nehostinném prostředí" … odloží mou složku a zadívá se na strop. Já i Ivan zvedneme hlavu také a chvilku pátráme, co doktorka na stropě hledá. Z ničeho nic se zhluboka nadechne, koukne na nás a rázně konstatuje "Pojďte za mnou agente sto tři!" … prolítne kolem mě, zatímco já pořád stojím s nataženou rukou. "Tudy" ušklíbne se a odejde z dveří.
Já i padesát trojka vyrazíme. Vyjdeme na chodbu a vidíme, jak doktorka už čeká u dveří do místnosti výzkumu. Zatímco rychlým krokem jdeme za ní, ptám se zběžně Ivana "Hele. Jak se vůbec jmenuje?" Ivan si jen odkašle "To je Angela Straussová. My jí říkáme Endží. Vždycky se na nás jen nechápavě podívá a pokračuje v tom, co zrovna dělala" uchechtne se.
Endží vchází spolu s námi do místnosti. Rozhlížím se a vidím velké serverové věže s neustále blikajícími kontrolkami. Nejméně čtyři věže u obou stěn. Po levé straně je malý železný stůl natřený na bílo a na něm stojí zapnutá obrazovka s obrázkem lidského těla v průřezu a nějakými popisky. Na konci místnosti stojí nějaké zařízení. Vypadá jako otevřená rakev, ale je celá oblá a zářivě bílá s červeným podélným světlem po obvodu spodní části. Jdu, až k přístroji nahlížím dovnitř. Krásné bílé polstrování s vytvarovaným obrysem člověka. Vedle na stolku leží nějaké injektory s popisky. Modrá tekutina, červená a žlutá. Co tohle asi bude za vitamíny?
"Vysvlečte se a lehněte si dovnitř" povídá doktorka klidným hlasem, zatímco něco nastavuje na obrazovce. Ihned se ozve Ivan "No já asi počkám venku" zamrká na mě a jde za dveře. Chvilku jen stojím jak sloup a pak povídám "Jako celý?" Endží jen otočí hlavou směrem ke mně a s úsměvem praví "Spodní prádlo si nechte."
Po vysvlečení si lehám do přístroje. Jakmile zalehnu, polstrování trošku zavrže, jako bych se natáhl na pohodlný kožený gauč. Koukám se na strop, jak lehce poblikává čiré světlo a najednou se objeví doktorka a dává mi injektor s modrou tekutinou k paži. Dívám se přímo na něj "K čemu to je?" Ptám se vystrašeně. "To je kontrastní látka, abych dobře viděla každý detail na skeneru" … povídá s úsměvem na tváři. Odvrátí se mi z pohledu a za chvíli se ke mně opět naklání se žlutým injektorem a rovnou povídá "Tohle je látka, která vám zvýší odolnost vašich orgánů. Pokud se vám do těla dostane nějaký druh jedu, získáte více času pro aplikaci protijedu nebo čas pro transport sem k nám. Také při průstřelu některého z vašich orgánů neumřete tak rychle" … zdvihám obě obočí s údivem. Na venek jsem udivený, ale cítím, jak mi začíná srdce běžet na větší otáčky. Teda, že medicína postoupila, to jsem věděl, ale o takových vymoženostech jsem ještě neslyšel. Vypadá to, že u Řádu máme opravdu dobrý hračky. Doktorka se opět odvrací a vrací se s injektorem obsahující tekutinu červenou. Jen se na ní pootočím a hned spustí "Tahle látka vám zvýší odolnost, výdrž a sílu vašeho těla, respektive vašeho svalstva. Zvedat tunové závaží rozhodně nebudete, ale také nebudete muset posilovat, abyste někomu vrazil pěstí, až váš oponent padne k zemi, jak to máte vy agenti ve zvyku. Vytrvalostní upgrade, je proti ztrátě svalstva při dlouhém stagnování pohybu a taky je dobrý abyste nepadnul k zemi z vyčerpání už po pár metrech" … nahne se ke mně a zašeptá "Vím o vaší zálibě vysedávat celou noc u televize" mrkne na mě.
Opět se ode mě vzdálí. Narovnám hlavu a znovu koukám na strop. Cítím, jak mi začínají pálit ruce a nohy. Ne jako bych sáhl na vařící troubu, ale zevnitř, jakoby mě pálilo něco uvnitř rukou a nohou. Začíná to být docela nepříjemný, ale pořád se to dá vydržet. Hlava mě taky trochu bolí. Doktorka se opět naklání s dalším injektorem, tentokrát s černou kapalinou. Hned jak to uvidím tak zavřeštím "A co je sakra tohle?" … chtěl jsem ucuknout, ale ani jsem si nevšiml, že mě nějaký mechanismus připoutal k přístroji. Endží se jen usměje "Tohle vás připraví na váš mozkový implantát." Dokončí proceduru, zvedne se a přiklopí poklop rakve se slovy "Nebojte. Stejně si to nebudete pamatovat. Až se vzbudíte, tak vám všechno vysvětlím." Poklop padá.
Rychle další díl!
Zajímá mě, co s Martinem udělá mozkový implantát, všechny ty injekce a hlavně jaký bude agent a všechno o Řádu.
Skvěly díl! :)